Jednou budeme vyprávět.

Kresba

O návštěvě Snapeova kabinetu jsem nemluvila ani s Mary. Ne proto, že bych před ní něco chtěla tajit, ale nepřišlo mi správné jen tak mezi studenty vypustit tajemství profesora lektvarů. Mary ze mě sice chtěla dostat, jak večer u Snapea probíhal, ale snadno uvěřila mým stížnostem na téměř nemožné ruční drhnutí zahnilých kotlíků. Bylo už pozdě, takže nebylo těžké ji přesvědčit, aby si se mnou šla lehnout. Na opakování Černé magie jsem si ani nevzpomněla.

***

Ráno jsem se cestou ze snídaně ve dveřích do Velké síně srazila se Snapem.

„Sorrelová?! Včerejší dávka kotlíků vám nestačila?" rozkřikl se na celou vstupní síň.

Opatrně jsem mu odpověděla: „Promiňte, pane profsore, já vás nevi-" Nenechal mě doříct větu a znechuceně si odfrkl: „Kdyby jste tohle řekla Kratiknotovi, tak to pochopím, ale já jsem minimálně o hlavu vyšší než vy! Za vaše trapné výmluvy srážím Nebelvíru pět bodů. A dnes večer si ke mně přijdete pro další práci!" Mary po mém boku už chtěla namítnout něco o nespravedlnosti jeho rozhodnutí, ale nestihla to. Profesor zavířil hábitem a rychlou chůzí se odebral do sklepení.

„Co to mělo znamenat?" zeptala se Mary, když jsme byly z doslechu všech Zmijozelů, kteří by mohli žalovat. „Nepamatuju si, že by někomu dal dva školní tresty za sebou."

„Achjo," povzdechla jsem si. „Zasedl si na mě. Nechápu proč, vždyť i ty nejsložitější lektvary se mi vždycky povedou." Ve skutečnosti jsem ale měla velmi přesnou představu, proč mě znovu „pozval" do jeho kabinetu.

***

O polední pauze jsem odešla na kolej. Ve společenské místnosti byli snad všichni Nebelvírští, tak jsem pokračovala do dívčí ložnice. Celý den jsem byla strašně nervózní a jediné, co mě mohlo uklidnit, bylo kreslení. Odložila jsem brašnu vedle učebnic položených na posteli a vytáhla jsem z nočního stolku skicák s krabičkou pastelek. Moji rodiče byli mudlové, a podle nich bylo kreslení hůlkou bezvýznamné. Všechny obrázky totiž vypadaly mnohem lépe, když jsem je vyčarovala, než když byly nakreslené mojí vlastní rukou. Z nostalgie jsem se často vracela právě k tomuhle způsobu kreslení. Navíc všichni obdivovali víc to, co jsem vykouzlila tužkou než to, co vzniklo mávnutím hůlky. Přiložila jsem hrot ostře ořezané černé tužky na papír a udělala první tah.

Tentokrát mě místo obvyklého uklidnění výslední obrázek vyděsil ještě víc. Ze skicáku na mě koukal Severus Snape ve vášnivém objetí s dívkou nápadně podobnou mně. Hlavu s rozlétanými černými vlasy měl opřenou o její čelo a dlouhé prsty zapletené do jejích zrzavých. Dívka měla oči zavřené, ale já i tak věděla, že by měly být tmavě zelené, stejně jako ty moje.  Došlo mi, že o profesorovu hruď se opírá Lily Evansová. Najednou bouchly dveře pokoje a dovnitř spěšně vtrhla Mary.

„Přehodili nám rozvrh, teď máme lektvary," hlásila udýchaně. Nějak jsem si neuvědomovala co říkala, jen jsem bezmyšlenkovitě vytrhla příslušnou stránku z bloku a zastrčila jí do nejbližší učebnice.

„Tak pojď," pobídla mě a podávala mi z nočního stolu hůlku.

Do učebny ve sklepení jsme naštěstí dorazily včas. Hodily jsme si věci do první lavice hned pod katedrou právě ve chvíli, kdy do třídy vešel Snape. Nepřítomně mávl hůlkou a rozsvítil svíce na zdech. Tohle kouzlo používal už od prvního ročníku, když poprvé vešel do učebny plné nových prvňáků. Příštích šest let ho používal na každé další hodině znovu a znovu, a i přes to ve mně vyvolávalo pocit vyjímečnosti.

Znovu jsem se přistihla, že nedávám pozor. Nechtěla jsem si večerní trest ještě zhoršit, takže jsem se vrátila do reality. Naštěstí právě v čas na to, abych slyšela profesora zadávat dnešní úkol.

„Dnes si uděláme Měsíčníkový lektvar. Kdo zvás mi poví," přeletěl pohledem z jednoho konce třídy na druhý, „jak účinkuje?" Protože jsem chětla trošku odčinit ranní trable, přihlásila jsem se. Snape si ještě jednou prohlédl celou třídu a pak pokývl na mě.

„Každý, kdo vypije jen malé množství, usne a neprobudí se až do příštího úplňku."

„Velmi správně," poznamenal, ale žádné body Nebelvíru nepřidělil. Nikdy Nebelvíru nepřidělil žádné body. „Dovolíte?" zeptal se a vzal si mojí učebnici. Než jsem ho stačila zarazit, nalistoval stránku s Měsíčníkovým lektvarem a z knihy vypadla moje kresba. Chvíli si jí prohlížel, černýma očima přecházel po papíře sem a tam a pak se přes horní okraj obrázku upřeně zadíval na mě.

„Velmi povedená práce," prohodil a odložil papír na katedru. Pak začal pomalu předčítat postup.

***

Na konci hodiny mi vrátil učebnici i s obrázkem. Podle výrazu v jeho tváři jsem se chvíli bála, že proti mně použije Cruciatus, ale nakonec se pousmál a dlouhými kroky odplul ze třídy. Mary do mě hned strčila:

„Ukaž mi to," prosila mě neodbytně. Za normálních okolností bych se jí s novým obrázkem hned pochlubila, ale tohle nebyly normální okolnosti ani v nejmenším. Nakonec mě přece jen přemluvila a já neochotně vytáhla obrázek zpod kožených desek učebnice lektvarů. Když si ho chvíli nevěřícně prohlížela, zeptala se mě:

„Takže to jsi ty a Snape?"

„Ne! Je to nějaká jeho spolužačka-" najednou mi došlo, že mi právě vyklouzlo to, co jsem nechtěla nikomu říct. Chtě nechtě jsem musela začít vysvětlovat.