Jednou budeme vyprávět.

První lekce

Celý den jsem jako ve snách bloudila chodbami bradavické školy. Dnes večer byla první hodina Obrany černou magií. V osm hodin jsem klepala na dveře kabinetu. V pravé ruce jsem pevně svírala hůlku a zpocené dlaně se mi třásly nervozitou. Dveře se rozletěly a Snape sklonil jeho hůlku. Byla jsem trochu zaskočená, protože jsem čekala, že otevře ručně.

Bázlivě jsem vstoupila do známého kabinetu. Profesor seděl v křesle za psacím stolem jako obvykle a pohrával si s hůlkou, kterou po tom, co s ní otevřel, nepoložil. Počkal, dokud jsem nedošla k jeho stolu, a potom mě pozdravil.

„Dobrý večer, Suzanne."

„Dobrý večer, pane profes-" chtěla jsem mu jednoduše odpovědět, ale přerušil mě.

„Prosím vás, až budeme sami spolu, říkejte mi Severusi. A také, jestli se neurazíte, navrhuji tykání."

Tímhle mě dokonale zaskočil. Představa, že budu někomu, jako je Snape, říkat křestním jménem, mě doopravdy děsila. Když jsem ale zaregistrovala prosebný výraz v jeho tváři, přikývla jsem: „Dobře, Severusi." Teď, když jsem to řekla nahlas, už mi to nepřišlo tak nepřirozené, vlastně to znělo docela hezky. Navíc mě u srdce zahřál jeho vřelý úsměv.

„A teď začneme s tím, proč jsme tady. Půjdeme do Zapovězeného lesa a tam-" tentokrát jsem ho nenechala domluvit já:

„A proč se nepřemístíme? Vy jste -vlastně- ty ses tehdy večer přemístil!"

Severus se od srdce zasmál. „Tobě opravdu nic neunikne. Ano, přemístil jsem se, ale ne obvyklým způsobem. To, jak jistě víš, v Bradavicích nejde." Zatvářila jsem se zmateně a on si toho nejspíš všiml, protože pokračoval ve vysvětlování. „Existuje jedno zaklínadlo, které obchází bradavická ochranná kouzla. Nikde o něm není ani zmínka, kromě jedné knihy."

Zvedl se z křesla a přešel k rozsáhlé knihovně v rohu místnosti. Chvíli v ní hledal a potom vytáhl jednu obzvláště starou a zničenou učebnici lektvarů. Nechápala jsem, proč by v takovéhle učebnici psali o přemisťování, ale když jí přede mě položil, zaujala mě na první pohled. Na ohmataných deskách jsem rozlišila krasopisně vyvedený podpis: Princ dvojí krve.

„Je to strana 135," informoval mě a já jsem příslušnou stránku nalistovala. Byl na ní úplně normální zmenšovací lektvar, ale všechny volné okraje byly popsány složitými poznámkami a výpočty. V pravém dolním rohu se krčila tři slova, napsaná trochu tlustějším písmem než všechna ostatní. Quia non mutatur.

„Vlastně naší hodinu můžeme začít už teď. Do lesa nedojdeme, ale přemístíme se tam. Stačí, když si přiložíš hůlku na srdce a zašeptáš Quia non mutatur. Připravená?" zeptal se, když skončil s vysvětlováním. Já jen pomalu přikývla a zašeptala jsem do ticha: „Quia non mutatur!"