Distance /1D/

4. část

,,Kampak?"

Zeptal se blbě ten kudrnáč.

„Domů sakra. Jsi vážně tak blbý, že ti to musím říkat dvakrát?"

Už mi trošku ruply nervy.

„To si neměla."

Zachraptěl.

„Harry pojď nech ji bejt už stejně musíme."

Řekl ten černovlasý a popadl ho za paži.

Takže Harry? Jak může být někdo navenek tak pohledný, ale uvnitř tak zkažený.

Při odchodu jsem se na ně ještě otočila, jak odchází, ale to jsem neměla, protože Harry na mě byl taky otočený a kdyby jeho pohled mohl zabíjet, tak bych tu ležela už stokrát mrtvá.

Rychle jsem se rozeběhla domů, kde jsem si na zahradě našla krásný altánek u jezírka a vytočila přes skype Niallovo číslo, který mi ještě několikkrát během procházky volal, ale já měla ztišené výzvánění. Uppsss, ten bude šílet. Ani jsem neslyšela pípnutí a on už to přijal.

„To si mi to nezvedala naschvál? Co jsem ti tak hrozného provedl? Už jsem se koukal do všech novin jestli náhodou někde nějaké letadlo nespadlo nebo tak a najendou mi.."

Musela jsem ho přerušit, protože jinak bych tu seděla ještě pěkně dlouho.

„Ahoj Nialle, jsem moc ráda, že tě opět slyším."

„Jo promiň, ahoj já jsem rád, že to letadlo nespadlo. Mimochodem jaký to tam je povídej, je to moje jedno z nejoblíbenějších měst."

Řekl nadšeně Niall.

„Upřímně hrozný chci domů."

„Jsi doma Mac."

Toto mě dost zděsilo a zabolelo. Pouhá tři slova a jak vás dokáží zranit.

„Domov je pro mě to, kde je celá má rodina, ale tady mi chybíš ty."

Řekla jsem smutně, ale upřímně.

„Nojo manžel by měl být se svou manželkou, ale v tomto případě to bohužel nejde lásko."

Trošku jsem se usmála, jsem moc ráda, že mám alespoň jeho.

„A co se stalo, že to tam nemáš ráda?"

„Naše sousedka se stala."

„Ani se tý sousedce nedivím Mac, když jsi ve sprše tak i tvůj táta nosí špunty do uší, tak proč by to měla poslouchat ona?"

„To jako, že hrozně zpívam? Vždy jsem v karaoke nad tebou vyhrála."

Uraženě jsem odpověděla, i když jsem uražená nebyla.

„Když jsi ve sprše a snažíš se překřičet proud vody tak ano jsi příšerná zpěvačka. Ale při karaoke jsi jak můza hele, to kdybys byla v moři na útesu a zpívala, tak by asi začali lodě opět ztroskotávat."

To mně docela rozesmálo a on se ke mně přidal.

„Ale o to tu nejde."

Řekla jsem.

„A o co jde?"

„Ona se tátovi asi libí, vidím to jak se na ní dívá. Chápeš?"

„Páni, vždyť jste tam teprve pár hodin."

„Jo a už jsme se kvůli ní s tátou i pohádali."

Řekla jsem smutně.

„C-cože jste?"

„Pohádali jsem se."

„Vy jste se p-pohádali? Slyším dobře?"

„Jo Ni. Nějaká rada do života?"

„Víš tvůj táta je už dlouho sám a možná by jsi jim mohla tu šanci dát. A on bude tvůj táta napořád a nikdy tě nepřestane mít rád. A rozhodně se kvůli tomu prosím nehádejte. Je to tvoje jediná opora co tam zatím máš."

„Děkuji Ni, ale ona se mi prostě moc nelíbí chápeš?"

„Já se tvýmu tátovi taky nelíbil pamatuješ?"

To mně docela rozesmálo, pamatuji si jak na něj táta žárlil a zavíral mu dveře před nosem.

„Jo možná máš pravdu, ale stejně se mi na ní něco nelíbí."

Zasmáli jsem se a ještě chvíli si povídali dokud mně táta nenašel a nepřinesl nám oběd do altánku, kde jsem se ještě všichni tři chvíli báječně bavili. Jen škoda, že tu Niall není doopravdy, pociťuji kvůli tomu hroznou tíseň a úzkost, je to hrozný pocit.

Takové nepopsatelné prázdno, jakoby vám chyběla důležitá část těla a vy teď bez ní nemůžete žít naplno. Jako by vám chyběla jedna puzzle a bez ní nemůžete doskládat celý obrázek. Jakoby vám chyběla důležitá karta, bez které nemůžete vyhrát hru, které se v tomto případě říká život.

Další část je zde. Tím posledním odstavcem se snažím popsat takové to prázdno, které jste zažili určitě všichni, jen nevím jestli to z toho popisu pochopíte, ale tak budu doufat že ano.

°„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe."
– John Lennon °