Distance /1D/

3. část

Začala jsem tátovi dávat znaky, aby tu večeři s tou ženskou za žádných okolností nepřijmul, a protože dlouho nemluvil a koulel očima nejprve na ní a po té na mě a takhle pořád dokola, tak jsem začala mluvit já.

„No my máme bohužel už nějaké plány a.."

Nestihla jsem dokončit mojí větu, protože mi táta skočil do řeči.

„..Ale ty plány můžeme přece odložit viď Mac? takže v 7 hodin u vás?"

„Jistě děkuji moc, budu se těšit."

Odpověděla, 'hezky' ta bloncka, zamávala a odešla.

Já zase šla opačným směrem tedy do domu, takže táta veňku zůstal sám, i když nakonec jí stejně doběhl a spolu si ještě dobrých 20 minut povídali.

Za tu dobu se já stihla, vysprchovat, převléct a učesat. Po bouchnutí dveří jsem poznala, ža je táta doma.

Seběhla jsem rychle schodiště za ním dolů a chtěla mu vynadat, ale on vypadal tak moc šťasntě a já mu tu náladu rozhodně kazit nechtěla.

„Co ten 'fejs' tati?"

Výsměšně jsem se zeptala.

„Co s ním? Mám snad někde vrásku?"

Odpověděl s humorem.

„To teď napodobuješ tu paničku?"

Začala jsem se smát, ale táta najednou zvážněl díky čemuž zas můj 'fejs' strnul.

„Ne zlato, jen jsem se pokoušel o vtip a navíc ona panna není má syna a ten se nějak udělat musel, a abych nezapomněl, tak ten je teké tvým důvodem proč jít na tu večeři, protože chodí na stejnou školu jako nastoupíš ty a neuškodí ti si najít nějakého nového kamaráda."

„To jí znáš pár minut a už jsi na její straně tati? Vážně?"

„Hlavně nežárli broučku. I kdyby s ní něco bylo, tak ty budeš pořád na prvním místě."

Tohle mně dost rozhodilo. Já a žárlit? Pfff. Otočila jsem se k němu zády a vyběhla schody nahoru do pokoje pro mobil.

„Promiň zlato já to tak nemyslel."

Volal na mě taťka.

Ignorovala jsem to nechtěla jsem říct něco co by mu ublížilo a čeho bych pak mohla litovat, a proto jsem radši mlčela vzala jsem si mobil a seběhla schody zpátky dolů s úmyslem zajít ven.

„Kam jdeš?"

Zeptal se mně trošku vystrašeně táta, když jsem si nazouvala boty.

„Ven."

Jednoduše jsem odpověděla.

„Dobře, ale nechoď daleko, ať se neztratíš. Já zatím udělám něco dobrého k obědu. Jo a až se vrátíš, tak doufám, že už spolu budeme normálně mluvit. A omlouvám se."

Svůj proslov docela pordlužoval, a tak jsem vyšla a zabouchla dveře bez rozloučení.

Zapla jsem svůj mobil, který jsem měla ještě z letadla vyplý a okamžitě mi tam naskočilo několik nepřijatých hovorů samozřejmě že od Nialla. Hned se mi na obličeji vytvořil úsměv. Měla jsem v plánu mu zavolat, až si najdu nějaké pěkné místečko na posezení.

Vyšla jsem ze zahrady po příjezdové cestě, kde byly naše dost přehnaně vysoká železná vrata naštěstí otevřená.

Část Londýna ve které teď bydlíme, přesněji naše ulice byla poseta samými honosnými vilami a byl tu docela klid skoro nikdo tu nechodil. Což se mi zrovna teď na vyčištění hlavy hodilo.

Když jsem prošla celou ulici a zjistila, že v nejbližším okolí nenajdu žádné klidné místo na posezení a zavolání Niallovi, tak jsem se vydala zpět k našemu domu a rozhodla jsem se mu zavolat z naší zahrady.

Cesta zpět už však tak klidná nebyla, protože naproti mně šli tři dosti hluční kluci.

Jeden byl celkme pěkný byl to brunet s lehce kudrnatými vlasy a sladkými ďolíčky při úsměvu, další byl černovlasý a kouřil což mně zrovna odrazovalo a ten třetí byl obyčejný brunet nic extra jsem na něm neviděla.

„Co tady kočička, tak sama dělá?"

Zeptal se mně ten pěkný kudrnáč až moc slizkým hlasem.

„Jdu domů."

Jednoduše jsem odpověděla. Neměla jsem zrovna teď náladu na to se tu s nimi vybavovat. A hned jsem se snažila je obejít, ale bohužel mi zaterasili cestu.

„A nespletla sis ulici? Tady chudý šlapky nebydlí."

Oznámil mi v klidu ten nezajímavý brunet. Vážně mně nazval šlapkou? Páni, dnešek je čím dál tím lepší.

„Ale jestli si chceš trošku přivydělat, tak žádny problém, prácička by se našla"

Řekl opět ten kudrnáč. A všichni se zasmáli, teda kromě mě samozřejmě.

Uvnitř jsem brečela. Za co mně to jako považují? Ale nedala jsem to nasobě znát.

„Uhněte."

Bylo jediný co jsem dokázala ze sebe vydat a v duchu jsem si nadávala za takový 'stěr'. Jsem si jistá, že kdyby tento můj 'stěr' slyšel Nial, tak se tu valí smíchy po zemi.

Kudrnáč mi opět zastoupil cestu a dodal.

„Kočička nám vystrkuje drápky."

A opět se všichni zasmáli.

Tady v Londýně mají snad
všichni jiný smysl pro humor i tátovi se změnil. Nevěděla jsem co dodat, a tak jsem se je snažila ještě jednou obejít, ale kudrnáč mi cestu opět zastoupil. Jak překvapivé že?

*Jak to s Mac dopadne? A kdo jsou ti kluci? Co myslíte?
Příběh se začíná dostávat konečně do dění, takže doufám že alespoň někomu se líbí a že má cenu v tom pokračovat - budu ráda za každou hvězdičku či koment třeba jen odpovídající na otázky (docela mně zajímá co si myslíte vy) :D
Předem děkuji :))

° „Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe."
- Friedrich Von Bodenstedt