Vzpomínky Shinigamiho - Kuroshitsuji

Kapitola 5.

Několik dalších dní bylo v sídle Phanomhivů celkem v klidu. Artur skoro nevycházel z knihovny, nebo z otcova kabinetu. A pořád měl hodně práce. Dorianovi to však všechno bylo jedno a pořád si dělal, co chtěl. Každý den, od rána do večera sedel na hřbitově, nebo v knihovně, četl knihy o hrobech, mrtvolech, atd. Žádné zprávy od otce z Londýna nepřicházely, ale pak...

Pátý den po odjezdu hraběte Phanomhive

-Jak dlouho se ještě budeš takhle mučit?- Dorian přišel nakonec navštívit svého bratra do otcova kabinetu.

-Jak dlouho to bude potřeba, tak dlouho i budu!- naštval se budoucí hlava rodu,- A když mi nemůžeš pomoct, tak se tu laskavě aspoň nemotej!

- Já jsem ti tu chtěl morálně pomoct, ale když mě nechceš vidět...- řekl s hraným smutkem ve hlase chlapec.

-Doriane, nebudeš mi tu zase hrát divadlo! Už tak tu mám své práce už po krk.- Artur se zvedl a namířil si to ke knihovně, kde začal rychle něco hledat.

-Nespěchej tak,- ušklíbl se mladý hrabě, a sedl si do nejbližšího křesla,- Vždyť času je dost.

- Možná ty ho máš, ale já ho mám zase příliš málo.- Už rozčileně řekl Phanomhive.

Někdo zaklepal.

- Vejděte!- vykřikl Artur a hodil některé knihy na pracovní stůl.

Do kabinetu vešel jeden ze strážných, ochraňujících sídlo. Zdvořile se uklonil a řekl:

- Hrabě Arture, právě přišel dopis ohledně vašeho otce.

Budoucí hrabě odhodil knihy, které držel stále v rukou a rychle běžel dolů. Když Dorian pochopil, co se děje, běžel do prvního patra za bratrem. Dohnat Artura dokázal až v malé síni před hlavním vchodem, jak čte list pergamenu a stále silněji ho mačká v rukou. Ve dveřích stal nic nechápající posel. Vyrušovat bratr a při čtení se chlapci nechtělo, proto se jen postavil vedle a díval se na zem, tam uviděl červenou stuhu s královskou pečetí, kterou tam jeho bratr odhodil. V tom momentě Artur najednou úplně zbledl a upustil pomalu padající list na zem. Dorian se rychle sklonil a psaní zvedl. Po dobu čtení dopisu Dorian čím dál tím víc bledl. V dopise král sděloval bratrům, že jejich otce někdo, za doby jeho pobytu v Londýně, zabil. Jak se to stalo stále není zjištěno, ale Eduard sliboval, že to jen tak nenechá. Tělo mrtvého přivezou v nejbližší době. V dopise také král prosil Artura, aby přijel do Londýna a oficiálně se stal hrabětem Phanomhive.

Když Dorian dočetl dopis, podíval na svého staršího bratra. V jeho očích šel vidět jen ohromný smutek ze ztráty jejich oblíbeného otce. Měl-li v očích strach? Ne. Otec se ho snažil morálně připravit na něco podobného, akorát nikdo neočekával, že se to stane tak brzy. Dorian pochopil, že bratr se dnes k práci už nevrátí, proto poslal posla zpět a sám se vydal za svým sourozencem, jenž před chvílí odešel.

Nový hlava rodu už seděl za stolem a pokračoval v práci, když chlapec došel ke kabinetu.

-Myslel jsem si, že dnes už pracovat nebudeš,- zašeptal Dorian a snažil se nijak nenaštvat bratra.

-Nemám právo přestat pečovat o blaho svého rodu, jenom vůli svým citům.- klidně mu na to odpověděl Artur.

Toho dne už bratra neviděl. Dalšího dne mrtvého hraběte Phanomhiva přivezli na pohřeb. Až tam Dorian nenápadně odstřihl pramen vlasů svého otce. Další den měl chlapec řetízku již dva poutní medailonky. Hraběte pohřbili vedle jeho manželky, díky čemuž teď Dorian mohl chodit k oběma naráz. Artur se po té tragédii viditelně změnil, nejvíce však po cestě ke králi do Londýna. Už nikdy nepřestával dávat pozor u práce, kterou dělal, stále byl klidný a možná i smutný. Teď už neměl čas na výchovu svého mladšího bratra.