Vzpomínky Shinigamiho - Kuroshitsuji

Kapitola 6.

O osm let později, sídlo Phanomhive

V jídelně seděli dva bratři, kteří za ty roky vyrostli a vyspěli. Artur se za tu dobu naučil zvládat rychleji svou práci, a teď už měl aspoň trochu volného času navíc. Dorian se ale za tuto dobu skoro vůbec nezměnil, stále nedělal nic užitečného a jen jeho vzhled se stal hrozivější.

- Bratře, už dávno jsem si s tebou chtěl promluvit,- hlava rodiny odložil nůž a vidličku na strany, přikázal strážníkům, aby vyšli z jídelního sálu a podíval na mladšího bratra.

- O čem, Arture?- jako by nic netušíc, zeptal se chlapec když stráže odešli.

- Zaprvé, o tvém vzhledu. Chápu, že nejsem náš otec, abych se o to staral, ale ty jsi můj bratr a navíc i hrabě. A hrabě by měl vypadat slušně.

- A co přesně se ti nelíbí?- Lstivě se usmál Dorian a naklonil hlavu dopředu, snažil se skrýt posměšný lesk v očích.

- Mám vyjmenovat všechno? No dobře, čas ještě mám. Takže, začneme nehty. Řekl bych, že chodit s takovými dlouhými černými nehty není pro muže slušné.- rozhořčeně řekl starší Phanomhive.

- Podle mne, to nic takového není.- pokrčil rameny mladší z dvou bratrů, a podíval se na ruce.

- Dále, mě štve to, že sis jako holka pověsil ty kruhy do uší. A dál už nemluvím o všech těch pohřebních věcičkách, co máš na oblečení.- naštval se Artur.

-Co když se mi to líbí!- namítl Dorian, -Sice jsi mým bratrem, ale to jak se oblékám je pouze moje věc! A ty mi nebudeš říkat, že několik detailů mého oblečení jsou "jako u holek"! Ano, zajímám se o mystiku, a co s tím!?

- To, že,- hrabě Phanomhive praštil pěstí o stůl, aby bratr zmlkl,- že jsi hrabě Phanomhive, a v naší rodině se nikdo nebude oblékat jako schizofrenik. Jo, a když s tim budeš takhle pokračovat, tak si nikdy nenajdeš manželku!- Artur se zvedl a zamířil ke dveřím,- Nech si aspoň nárůst vousy, už ani ne vypadáš jako chlap.

Při odchodu bratr třísknul dveřmi, Dorian mu vykřikl nějakou nadávku v jiném jazyce, načež se opřel lokty o stůl, chytl se za hlavu a začal o něčem přemýšlet.

Artur teď už začal vypadat jako pravý rytíř, jako otec. Úplně stejná brada, délka vlasů, i oblečení už bylo podobné.

"Tak, teď už ses Arture, stal stejně konzervativní a posedlý jako náš otec..." řekl si v duchu chlapec, po čemž se taky zvedl, nedojezený oběd nechal na stole, a zamířil k sobě do pokoje, po cestě stále přemýšlel.

" Najít si manželku... Co když nikoho nepotřebuji! Ano, jsem hrabě, a ne jen obyčejný hrabě, ale hrabě z rodu Phanomhivů! A ještě nebudeme zapomínat, že mám už celkem dlouho přezdívku Hrobař, které se na neštěstí zbavit nechci. A vzhled taky má být mystický, strašidelný. Ale ty Arture, ty mě nikdy nepochopíš. A já tebe taky ne."

Když vešel do pokoje, stejně tajemného, jako jeho záliby, všechny myšlenky hned zmizely. Spát v hrobě se Hrobaři dnes vůbec nechtělo, proto zamířil ke stěně u které stála velkolepě vypadající postel. Bez sil na ni spadl, a pokračoval v přemýšlení nad bratrovy slovy.

"Manželka... Tak i tak ji budu potřebovat. Už jsem pochopil, že život je věc křehká a může skončit v jakoukoli sekundu. Co když se můj bratr nestihne oženit a nebude mít potomky? Pak by bylo na mě, abych pokračoval v rodinné linii. A sakra! A taky by všechna bratrova práce spadla na mě! Kěž bych tak mohl vědět jistě, že můj bratr zemře až ve stáří a stihne vychovat potomky a naučit je všemu. A já...

Tak, stačí! Moje myšlenky se už úplně promíchaly a já už nedokážu normálně uvažovat. A na kandidaturu mé budoucí manželky jsem se ještě nedíval, proto Artur začne domlouvat sňatky u těch všech hraběnek co jsou u nás v okolí. I když lépe by začal pečovat o sebe, a nestaral se o mě."

Když tak přemýšlel, usnul.