Vzpomínky Shinigamiho - Kuroshitsuji

Kapitola 13.

O osm let později

- To není přípustné,- Artur chodil už několik minut po svém kabinetu pořád dokola a u toho četl nějaké dokumenty.

- Když myslíš. Moje věc je nabídnout, tvoje zas odmítnout.- Dorian seděl v křesle, v rohu bratrova kabinetu a v klidu se díval na bratra.

Za ta léta hlava rodu Phantomhive ještě více vyspěl, a též trochu zestárl. Nekonečné cesty do Londýna na audience ke králi, učení laxního bratra a ostatní stresující věci na něm ponechali několik šedivých pramenů vlasů a vrásek. Dorian však zůstal úplně stejný jako předtím. Hodněkrát říkal bratrovi, že smích je zárukou věčného mládí, ale ten ho neposlouchal, i když Artur svého mladšího brášku vlastně neposlouchal nikdy, teď taky ne.

- Tak to necháme na potom, - hlava rodu Phantomhive si sedl ke svému pracovnímu stolu, - Potřebuji na chvíli odjet do Londýna. Svoje vezmu s sebou, ale ty tu budeš muset zůstat a spravovat vše sám. Hlavně si pamatuj jednu věc: opatrnost je na prvním místě. I přesto, že v našem sídle jsou dobří stráže naši nepřátelé nespí a můžou nás přepadnout v jakýkoli moment co já tu nebudu. Proto buď opatrný.

Arturův monolog přerušil dětský hlásek, - Tatííííííííí! On se mi zase vysmívá!- do pokoje vlítl malý sedmiletý chlapeček a hned běžel ke Phantomhivovi staršímu.

Vypadal trochu nedbale: ruzcuchané blonďaté vlasy, ubrečený pohled, špinavé oblečení. A to nástupce Artura Phantomhive.

Najednou z chodby vyběhla malá holička asi o rok mladší než chlapec.

- Co jste zase provedla milá lady? – Dorian se usmál a sklonil hlavu směre k holčičce, podpírajíc její hlavu rukou.

- Nic tak strašného, tatínku. - holčička se přestala smát a velkýma, šedýma, naivníma očima se podívala na Hrobaře.

- Hmmm, Lucí, Lucí, u tebe se nikdy nic tak strašného nestává,- mladík vzal dceru k sobě na kolema,- I když máš pravdu, tak za to že u Artura se narodil takový ufňukanec, ty nemůžeš.

- Nezačínej s tím zase! Kdyby tvá dcera míň opakovala po svém otci, tak by Lancelot neměl důvod brečet

Dorian a Lucie se na sebe najednou podívali, po čemž se silně rozesmáli.

- Tak! Konec posmívání se mému synovi! - hlava rodu se zvedl a šel ke dveřím, po cestě se ale zastavil a promluvil, - Už je čas jet. Nezničte beze mě celý hrad, a radši vůbec na nic nesahejte.- Pak se po Arturovi a jeho synovi zavřely dveře.

- A doopravdy, co jsi takového udělala?

- Aaaaa, on zase se začal chlubit a já jsem ho žduchla. Kdo věděl, že ten slaboch spadne a k tomu spadne do písku.