Bože, proč se musím rozhodovat?!
,,M-možná by bylo lepší jít na tu večeři" zamumlala jsem a snažila se mu nedívat do očí.
,,Aha, chápu" řekl a v jeho hlase bylo znát něco jako... zklamání.
,,Ne, tak jsem to nemyslela, já jen že prošvihnout večeři by byl průšvih a taky mám hlad, ne že bych dávala jídlu přednost před tebou, to rozhodně ne, ale někdo by mohl přijít a pak by to bylo trapný, ale já se za tebe nestydím prostě by to bylo z-" Můj proud myšlenek umlčel jeho polibek a já zapomněla na všechno, co jsem chtěla říct.
,,Já to opravdu chápu a pojď" usmál se na mě a chytil mě za ruku. Bože, já jsem byla v sedmém nebi, když se mnou ruku v ruce vešel do jídelny, překvapené pohledy ostatních a zavistivé pohledy několika spolužaček mě donutily se červenat, ale zároveň jsem cítila... Potěšení, potěšení že všichni vědí že my dva jsme něco jako spolu.
,,Konečně jste se uráčili přijít" kousavě poznamenal Brad, když jsme si sedli ke stolu.
,,Ale no tak zlato, nebuď bručoun, my dva jsme tohle taky dělali m začátku našeho vztahu" plácla ho přes ruku Sissy a zeširoka se zazubila. Začervenala jsem se, nebyla jsem zvyklá na takovou pozornost.
,,Myslím, že už si můžeme chodit pro jídlo" poznamenala Jessie a já se začala zvedat.
,,Počkej tu Victorie, já ti to donesu" zastavil mě Rafael a já si celá rudá sedla. No, ale nebyla jsem jediná, která zůstala sedět, zbyl tu ještě Brad.
Kdybych řekla, že jsem v prdeli, tak by to bylo slabé slovo. Co mám teď asi udělat?!
A) Jít si pro jídlo, i když Raf řekl, že nám počkat
B) Zůstat tady, přeci nebudu utíkat
