Nikdo

Smrt je blízko

O 2 týdny později
Sice nevím o, co se Ben před těma 2 týdnama, ale od tý doby s Rosse trávim, co nejvíc času a hlídám jí a dávám na ni větší pozor než, kdy dříve.
Celé dva týdny jsem se neukázala na tréninku, abych mohla dávat pozor na Rosse...Rosse si nejspíš na nic nevzpomíná, protože se stále usmívá jako sluníčko a he veselá.
,, Clair?"
,,Vydrž Marle jdu dolů." Houkla jsem.
Bráchové mě stále kontrolují a popravdě jsem jim za takovouhle péči vděčná.
,, Clair, nemáš mít za chvíli trénink?"
,,No...jo...mělla bych mít, ale..."
,,Tak mi dej Rosse, Deane čeká v autě..."
,,Jo a Clair?"
,,Neboj...Deane tě pak i vyzvedne."
,,Dobře, ale..."
,,Dej mi Rosse a běž ať ttttam jsi včas."

,,Čau Clair."
,,ahoj Deane."
,,Můžem jet?"
,,No...asi jo, stejně...nemám na výběr, že?"
,,Uhodlas!"
,,Fajn, tak jedem..."
Cestou ani jeen z nás nepromluvil, ale čím jsme byli blíž tím víc jsem byla nervozní a nesvá...
Zastavili jsme...vůbec se mi tam nechtělo a napadlo mě, že vystoupím a někde se schovám nežtrénink, ale Deanovi nejspíš došlo na, co myslím, protože...
,,Zak jo Clair jsme tady a já počkám tady dokud ti neskončí trénink pro jistotu, aby tě něco nenapadlo..."
,,Fajn, fajn...jdu tam..."
Nadechla jsem se a vydechla a otevřela dveře od auta... ,,Clair ty to zvládnneš a... užij si to." usmál se na mě a vystrčil mě ven.
Hodila jsem si vak s pitím a dokladama na záda a vyrazila jsem ke vchodu, ale... šla jsem stále pomaleji a pomaleji až to vypadalo, že tam nikdy nedojdu...
,,Čau Clair!" volal na mě Alf
,,Co ti bylo, žes tu nebyla?"
,,Ahoj Alfe, já... nebylo mi dobře."
,,Je fajn, žes přišla, stejskalo se nám..." začal se Alf smát a ten smích byl nakažlivý, takže i přesto že mi do smíchu nebylo, jsem se smát začala. Byl to příjemný pocit a taková úleva a taky nový nával energie.
,, Tak jdem!" Smál se stále Alf
,, Podivejte se koho jsem přivedl!" Křičel Alf, aby ho všichni slyšeli.
,, Clair, zdarec Clair!" Pozdravili mě všichni sborově.
Projel mnou známý pocit štěstí a přátelství.
,,čau, kluci!"
Rozhlížela jsem se po tělocvičně, něco tu nehrálo, respektivě něco tu nesedělo. Alf se na mě zkoumavě a přitom ustaraně podíval.
,, Clair... " Začal opatrně, protože ví, že jsem výbušné povahy. Podívala jsem se na něj a on pokračoval: ,,děhe se něco, je všechno v pořádku?" Začínalo to ve mně vřít, sice nevim jak nebo od koho to ví, ale proč to neřekne na rovinu?! Chtělo se mi křičet, že není, že zničená, že mi ben vrazil kudlu do zad, ale místo toho jsem jen řekla: ,,Jo je, jen se mi zdá, že tu jsou nové obličeje..." ,, hmm... dobře... pojď skákat a... přijít na jiný myšlenky." Usmál se na mě Alf.
,, Tak jdem, co jste se učili minulý dva týdny?" Zeptala jsem se už trochu natěšeně.
,,Salta a trénovali jsme dvojitý přeskoky..." Vzpomínal Alf
,, Tak jdem na to." A už jsem se usmívala od ucha k uchu.
Chvíli jsme jenom skákali a já vypnula myšlenky a soustředila jsem se jenom na to, abych správně doskočila a přeskočila překážky.
,, Clair...můžu... se tě... na něco zeptat?" Zeptal se Andrew
,, No jo."
,, Nevíš, kam..." nevěděla jsem, kam tím míří, ale začínalo mě to vytáčet...
,, Kam tím míříš?! Co se mi k sakru snažíš říct?" Řekla jsem trochu nabroušeně
,, No... já... se chtěl... zeptat..."Zkusil znovu, ale já ho nenechala domluvit.
,,K SAKRU ŘEKNI TO NAROVINU!!" Začala jsem na něj křičet.
,,Proč se tak zasekáváš a neřekneš to rovnou?!" Aniž bych si to uvědomila, my začaly slzy téct po tvářích a nešli zastavit a teklo jich stále víc a víc...
,, Hej Clair." Řekl něžně a objal mě.
,, Tady jsi v bezpečí, neboj se... Andrew se jen chtěl zeptat, zdali nevíš... Kde je Ben." Řikal opatrně a stále mě dežel v objetí.
,, TO JÁ NEVIM, ALE AŤ SE MI NEUKAZUJE, ANI NEVÍTE, CO-CO UDĚLAL!! Křičela jsem a bušila do Alfa hlava nehlava, aby mě pustil, ale on mě držel pevně.
,, Clair my víme, jenom v klidu tady jsi v bezpečí." snažil se mě uklidnit Alf.
,,A-ale j-j-já t-to n-ne-nechápu, p-proč?" Brečela jsem v Alfově náruči.
,, To nevím, ale určitě se to vyřeší."
,, D-dobře." Věřila jsem mu tu, i když jsem někde ve vnitř věděla, že to není pravda. Už nikdy nebude nic jako dřív... moment... to, ale nebyl můj hlas, lekla jsem se až jsem sebou škubla a Alf mě objaal ještě pevněji.
Nepoznáváš mě? Ozývalo se v mojí hlavě.
Vhatla jsem se za hlavu a začala křičet:,, VYLEZ Z MOJÍ HLAVY NECH MĚ BÝT!!"
,, Clair, co-co se děje?" Ptal se Alf trochu ustrašeně a i ustaraně, ale já jen křičela dál... pak už si vzpomínám jenom na změt nějakých hlasů...

------------------------------------------------------
Když jsem se probudila neskutečně mě bolela hlava až to vypadalo, že se mi rozskočí na dvě půlky. Moment.... kdy to k sakru jsem?! Vždyť jsem měla trénink.... a pak.... ty hlasy.... co to bylo?! A... ta tma... bolest hlavy...
Lekla jsem se... chtěla jsem se posadit, ale... co?! Já jsem... přivázaná k lůžku?! Co k sakru, kde to jsem a proč jsem přivázaná?!
Pak mi to došlo Ben!!
A začala jsem křičet: ,,POMOOOC! POMOC! SLYŠÍTE MĚ NĚKDO?!POMOOC!!"
Zpanikařila jsem a začala jsem brečet a křičet až mě bolela hlava ještě víc..
Hejbala jsem se na tom lůžku a snažila se dostat z těch provazů, ale čím víc jsem se vrtěla, tím víc se kolem mě ty provazy utahovaly. Už jsem se nesnažila křičet, došlo mi, že nikdy nepřijde, tak jsem už jenom brečela a slzy mi tekly v proudech po tvářích a kapaly na to lůžko. Lůžko vypadalo jako nemocniční, ale neměla jsem pod sebou polštář ani prostěradlo, místnost byla velká a vypppadalo to tady jak v nemocnici až na to, že tu byla hrozná zima a zdálo se mi, že tu...sněží...počkat jak tu může sněžit, když jsme v texasu a v tuhle letní domu tu nikdo nezažil sníh!!
Už jsem se začínala klepat zimou a drkotat zuby, ale zkusila jsem ještě jednou křičet: ,,ALFE POMOOC!! ANDREW, ALFE?! POMOOC!!POMOOC!!ZACHRAŇTE MĚ!!" Pak už jsem byla tak promrzlá, že jsem nemohla otevřít ústa, dokázala jsem ještě pootočit hlavou, abych viděla moje ruce a nohy které byly úplně modré, ale já... mám na sobě pouze kratičkou košilku?! Ale vždyť jsem na sobě o tréninku měla dlouhé legíny a tílko... už ani myslet nemůžu přijde mi jako, kdyby mi zamrzal mozek... Moje poslední myšlenka nebyla moc pozitivní, ale reálné v té chvíli opravdu byla.. Já tady umřu a nikdy mě nikdo nenajde, protože nejspíš nikdo neví, kde jsem.... pojď si pro mě smrt ukonči moje trápení... A NEBO MĚ NĚKDO ZACHRAŇTE!! PROTOŽE TO UŽ DLOUHO NEVYDRŽIM!! TAK SAKRA POMOCT.... SEBASTIANE FOIRDE ANTONE SLIBUJU, ŽE SE RI POMSTÍM, SLIBUJU, ŽE ZA TOHLE ZAPLATÍŠ KRUTOU SMRTÍ TO TO TI SLIBUJ BENE!!"

Ahoj, tak jsem konečně dopsala další kapitolku a doufám, že mě nezabijete za to, že jsem totakhle usekla...
A.