Nikdo

Proč mě nenechají?!

Mé tělo vypadá jako bez duše jak se pomalými a opatrnými kroky blížím do třídy na první hodinu. Proč mé tělo vypadá jako bez duše? Sama nevím, ale pokaždé když vstoupím do téhle divné budovy, které se říká škola, proletí mi hlavou, že by se tomu mělo říkat vězení nebo ústav, a pak to se mnou jde z kopce, i když jsem se třeba před vstupem smála. Nikdy jsem nepřišla na to zjakého důvodu. Avšak ještě se nestalo, že bych do toho "ústavu" s úsměvem nebo snad se smíchem. Co se to děje?! Proč se sakra nemůžu hýbat, vlastně jsem stuhla na místě. Ale sakra proč?! Pak se otočím a uvidím to, proč jsem zkoprněla na místě, respektivě ty osoby kvůli, kterým jsem se zastavila, bohužel na velice špatném místě uprostřed dveří do třídy...
Jejich štěbetání mě vytrhlo z myšlenek. Ale bohužel jsem nezareagovala rychle, zase.
,,Jo a koupila jsem si nový boty..."
,,Nekecej, ty jo musíš mi je pak ukázat"
A...teď...to...přijde...
Stále štěbetající hlouček jde celkem rychle směrem do třídy, a když byli úplně přede mnou...
,,vypadni, co tu zase děláš?! Běž nám z cesty!! Ježiš musí tu ta Nicka, co si osobě myslí bůh ví, co bejt?! Ježíš!"s tím se otočila na zbytek té její party, kteří přitakaly:,,Chudinka se na ní podívejte, jak se snaží, aby se nerozbrečela..."pak se jim všem na tváři objevý ten posměšný výraz a s tím mě obejdou do třídy.
Dobře říkala jsem sice neviditelná, ale pro partičku Cantrey a zbytek namalovaných držtiček. Jo a pro upřesnění mám ráda nějakou pozornost, ale věřte mi, že o takovouhle opravdu nestojím!!Jo a brečet se mi teda, ale vůbec nechtělo, spíš mě rozpálili do běla až se mi hrozně, ale fakt hodně křičet!!

Se zvoněním si sedám do lavice a dávám si věci na lavici. Povzdechnu si dneska mě čeká fakt dlouhej den, achjo...
,,Dobrý den, všechno z lavic kromě psacícih potřeb." s tím to vchází náš dějepisář do třídy a já se se zlomyslným úsměvem podívám po třídě, mé zjištění mě trochu pobaví, skoro všichni na to zapomněli, ha teď se teda nepoznávám, ale co.
V hodině nevnímám, toulám se ve svojí hlavě. ,,Paullová?!Paullová?!Paulová slyšíte mě?!odpověste na otázku Paullová!!"
S pocitem, že vím, co řikal, odpovídám.
,,Ne, nemyslím si pane učiteli."
,,Paullová!!Já se ptal, kdy mi odevzdáte ten referát!!"
,,ach tak, nevím pane učiteli, ještě na tom pracuji."
,,Jen se z toho chce ulejt", slyším od někud ze zadu. Aniž bych se otočila, pokračuji:,,Zítra ráno ho budete mít na stole."naštěstí zazvoní a já mohu opustit třídu, konečně přišlo mi to nekonečný!!

Ahoj, takže jsem napsala první kapitolu a budu ráda, když to okomentujete, jsem na úplném začátku, takže mi je každá rada dobrá. Díky
A.