Nikdo

Druhá smrt?!

S tím zjištěním jsem začala utíkat ještě rychleji.

Ale ta nestvůra se nebezpečně rychle přibližovala, co mám dělat, sakra vždyť jí neuteču!!! Začínala jsem být bezmocná, a tak jsem se zastavila a sedla si na tu cestu, která byla plná bahna, neřešila jsem to, je přeci fuk jestli mě zabije se špinavou noční košilkou nebo čistou a s tou to myšlenkou jsem zavřela oči a... čekala a... čekala. Jenomže ta nestvůra mnou proběhla a běžela dál, to mě viděsilo a začala jsem křičet na novo, čím jsem tu bestii na sebe asi upozornila, protože se otočila a běžela mým směrem, a tak jsem se znovu zvedla a začala jsem zdrhat pryč od ní čili zpátky do parku, ano sice jsem říkala, že jí neuteču, ale opravdu si nechci znobu zažít ten pocit jak se  mnou ta zrůda prohnala, byl to takový pocit jako, když vás roztrhnou na dvě části a pak sešijí zpátky... brrr otřásla jsem se a utíkala jak s větrem o závod. Po nějaké chvíli jsem doběhla na konec parku a uviděla první lidské příbytky, jupí zv....ani myšlenka mi nestihla dojet do mozku natož, abych ji dořekla...
------------------------------------------------------
Otevřela jsem jedno oko, druhý a zamžourala jsem, už zase jsem se objevila nebo spíše probudila někde, kdy vlastně nevím kde, sakra, sakra!! Začala jjsem přemýšlet, co se stalo: Seznámila jsem se s Amandou a vydali jsme se parkem ke mě domů, a pak....Au chytla jsem se za hlavu a začala se svíjet v bolestech Au Au, co to sakra je?!
,, Nad čím jsi přemýšlela?"
,, Amando! Amando! Kdy to jsme?"
,, U Smrtonožky." Usmála se na mě.
,, U Smrto-co?"
,, U nestvůry stvořený z lidských mrtvol." Vysvětlila mi Amanda s úsměvem na tváři, proč se tak usmívá vždyť nás chtěl zabít!!
Amandu asi napadlo nad čím přemýšlím, a tak chtěla začít vysvětlovat, ale....
,, Pomóc!! Pomilocte mi někdo!!" Začala jsem křičet ajk nejhlasitěji jsem dokázala. Ta bestie, co Amanda řikala Smrtonožka se ke mě nebezpečně rychle přibližovala a já začala couvat, ale daleko jsem se nedostala, protožee jsem do něčeho narazila a začala jsem křičet na novo, moje ruka totiž narazila do něčeho lepkavýho... A já začala křičet, až jsem se  divila, že jsem ten strop pokud to bbyl strop nezbořila. No a jediný, co mě v tu chvíli napadlo, byl útěk, takže jsem se dala do běhu a jelikož jsem věděla, že se mě bude Smrtonož snažit chytit, tak jsem se snažila uklidnit a proběhnout zkrz něj, jenomže on natáhl svou pařátu plnou všelijakými částmi mrtvol, a kdyzž byla jeho ruka uvnitř mého těla, myslela jsem si, že mám vyhráno, ale.... to jsem se opravdu mýlila. Smrtonož tu pařátu v mém těle sevřel v pěst a v tu chvíli... Au, jo zase jsem se chytla za hlavu, a jelikož jsem se kvůli tý bolesti zhmotnila.... Ta bolest mě začala zžírat v hlavě, ale když svou ruku vytrhl z méh těla začala se ta nesnesitelná bolest rozprostírat po celém mém těle, a protože mě už Smrtonož nedržel, sesula jsem se na zem a schoulená v klubíčku, křičela v domění, že tím ta bolest odezní rychleji...
Něco přede mě spadlo, hrozně to smrdělo a bylo to celý od krve, no vlatně i já jsem teď byla trochu od krve v obličeji, protože podopadu tý věci, teď mě na padá.... že to vypadá jako.... nějaký... fuj ne to není možný.... vypadalo to jako.... orgán. V tiu ránu jsem se začala prohlížet, a pak jsem to uviděla.... tam, kde měla být srdce byla černá, krvavá díra ze, které vysely různě silné a dlouhé úponky, které se po mě začali plazit, některé směrem k mým ústům, přeci mě nechtějí zabít!! Vždyť to vypadá jako by lezly z mýho těla, další se plazily po mých rukách a nohách.... Sakra co to je vždyťt mě to zabije za živa, pomóc, pomóc!! Chtěla jsem křičet, ale ty úponky mi zacpaly ústa, a tak jsem se vrtěla a stále se snažila křičet a přivolat si pomoc, ale bylo to marné. Pokusila jsem se otočit hlavu a očima vyhledat nějakou pomoc, ale akorát jsem zahlédla Amandu, která se v klidu nechávala omotat podobnými úponky, které jí lezly už úplně všude.... pak už jsem nic neviděla jen cítila jak se mi ty slizké úponky od krvé dostávají přes oči do zadu na hlavu, stále jsem se hýbala a různě vrtěla, ale nepomáhalo to. Pomoc!! Nemůžu dýchat!! Dusím se!! Snažila jsem se křičet, ale slyšela jsem se jen ve své hlavě. Pomocte mi!! Já se dusím!! Já umírám!! Amando!! Tohle není legrace!! Zastav te to!! Pomoc!!

------------------------------------------------------

Z POHLEDU AMANDY
Tím parkem jsem nechtěla jít žil tam On a šel z něj strach, byl stvořen s různých částí lidských mrtvol. Bála jsem se, ale Clair chtěla domů a poté, co našla tu ceduli měla v očích jiskřičky naděje, ta cedule do ní zasela semínko naděje, že najde cestu domů, cestu ke své rodině. Neměla jsem to srdce jí o tu naději připravit, nenašla jsem v sobě tolik odvahy, abych zničila to její semínko odvahy... Ptřebovala jsem jí, ale dostat od toho parku, ale nevěděla jsem jak,  tak jsem se zmohla jen na své koktavé věty, ale Clair je tvrdohlavá a prostě se rozhodla, že půjde tudy, myslím si, že i kdybych jí řekla, co v tom parku je, nijak by mi to nepomohlo, akorát by se mi vysmála a řekla mi, že jsem paranoidní jako.... všichni ostatní. Ale tentokrát jjsem nezůstala zbaběle stát na kraji parku, ale rozhodla se jít s ní, jít si pro druhou smrt. Když jsme byli  asi tak v půlce naší cesty, Clair si všimla nějakého pohybu, věděla jsem, že je to On a zbaběle jsem se rozplynula a nechala tam Clair samotnou. Nikfy jsem ho nevyděla na vlastní oči, vím jak vypadá jen z různých vypravění těch, co přežili první setkání a po nějaké době tam šli znovu a už se nikdy nevrátili, nevím, co jim udělal, ale určitě to nebylo nic, co bych si chtěla zažít podle jejich křiku, tek křik byl děsivý už nezněl jako lidský, ale ani jako zvířecí, vlastně to neumím popsat.
Ale když jsem uslišela křičet Clair, stuhla jsem na místě, chtěla jsem jí pomoct fakt chtěla, ale nechtěla jsem se tam vrátit a spatřit Ho. Po dlouhém dohadu v mé hlavě jsem se rozeběhla, že jí pomůžu, ale když jsem vběhla do parku uviděla jsem jak si jleká do bláta s hlavou skloněnou a čeká, bylo vidět jak se smiřuje se smrtí.... ta příšera byla skoro u ní jenomže ona najednou začala pomalu mizet a ta bestie Clair jenom proběhla a.... hnala se přímo na mě, stuhla jsem na místě neschopná pohybu.... chtělla jsem udělat to, co Clair zmizet, nebýt vidět, ale byýt stále na stejném místě. Ale panika ve mě narůstala a ta bestie byla čím dál tím blíž... Pak si pamatuji jen tupou ránu do hlavy.... nějaký hnisný lektvar.... útulnou jeskyni a.... Jeho....
Co mě překvapilo bylo to, že na mě byl milý a představil se mi jako Smrtonož a já... se ho najednou nebaála...byl to zvláštní povit, ale jaá to nechtěla řešit. Potom mi ukázal Clair která ležela omámená ve vedlejší místnosti.... Pak se všechno sehrálo hrozně rychle....
Clair se vzbudila... začala křičet, když uviděla Smrtonožku... jak se rozhodla, že uteče.... jak jí Smrtonožka vytrhl srdce z hrudi....jak se začala svíjet a křičet bolestí... ty úponky, co jí lezly z těla a celou jí obalily, ale... taky... to jak se snažila křičet....a .... hlavně ten její pohled, když... mě viděla klidnou v těch úponkách... a ještě něco.... ve vzducu bylo cítit spoustu věcí od zatuchliny přes spousti emocí, co vycházeli z Clair, hlavně tam byla beznaděje.... strach z druhé smrti....zklaání... nenávist... a mnoho dalších.
Pak se mi úponky omotaly kolem celé hlavy a já apadla do temnoty...

Tak tady je další kapitolka, doufám, že se vám líbí :)
A.