Nikdo

Přeměna

Zaslechla jsem křik byl to ten nejhorší křik, který jsem kdy slyšela!! Až po chvíli jsem si uvědomila, že to křičím já, tak jsem zmlkla a začala se prohlížet, žádné úponky jsem na sobě neviděla, ale zato jsem na sobě našla místa, která byla pokrytá plísní...ááá....fuj, dotkla jsem se kusu odchlíplého masa na mojí levé noze a hned na to jsem se pozvracela... začala jsem se rozhlížet kolem sebe a na obličeji jsem měla znechucený výraz nejen z toho jak to tu vypadalo, ale i z té pachuti v puse, co mi tam zůstala po zvracení. A kde vlastně je Mandy?! Vždyť jí taky pohltily ty úponky... A proč se usmívala?! Vždyť nám ten Smrtonož vyrval srdce!! A jsm vúbec živá bytost, kdyzž nemám srdce?? Jsem snad mrtvá a čeká mě posmrtný život v pekle?! Honilo se mi hlavou spoustu otázek na, které jsem neznala odpovědi, ale... chtěla jsem znát...
,, Už jr vzhůru, pojďte sem rychle!!" slyšela jsem někoho křičet.
,, Nekřič tolik!! Alku vylekáš ji." Bože fakt si někdo nechal dát hméno Alk?! Tak to musí bejt příšera, oklepala jsem se při představě jak by mohl vypadat.
,, Ja to holka!!"
,, To už... se přeměnuje?!"
,, To je nemožný... moc brzy, ne?!"
,, NEČUMTE NA MĚ!!" Zakřičela jsem na ně, sakra... kde se ve mě vzala ta zlost?! Co se to se mnou sakriš děje?!
,, Je to moc rychlý.... vemte ji k Bertě.... ta by.... měla.... snad bude vědět, co máme dělat..." Na to mě chytly čtyři silné ruce a začaly mě zvedat...
,,Puste mě, nesahejte na mě!! Kdo vůbec jste?! Kde to jsem?! Proč mě držíte?! Kam mě to nesete?!....... A kdo vlastně jsem?!"
Když jsem dokončila svůj monolog, upřelo se na mě všech deset párů očí a.... vypadaly ustaraně, ale... proč?! Co se to děje?! Dobře, dobře... už před chvílí na mě koukali dost ustaraně, a tak.... jsem si z nich chtěla malinko vystřelit ale jak se zdá nebyl to zas tak dobrej nápad....ale řekněte mi jak mi můžou věřit.... že nevím jak se jmenuju. Po téhle myšlence jsem se začala nekontrolovaně smát.
Konečně se změnil jejich ustaraný výraz na udivený.
Když dlouho nikdo nic neříkal, začaloto ve mě pomalu vřít.
Konečně tooo vypadalo, že se začínají vzpamatovávat...
,, Tak se nech odnýst k Bertě a... všechno důležitý se dozvíš." Řekl trochu rázněji, takový opálený krasavec s krasnýma hnědýma očima, ale ty oči vypadaly nadpozemsky, protože u panenek měly tmavě hnědou barvu a k okraji duhovky se zbarvovaly do hnědo-žluta, vlasy vypadaly jako špina blond, vypadal jako... anděl.... jo... jako.... anděl.... jako můj.... anděl... anděl strážný.
,, To už jsem... v nebi?" Hned jak to ze mě vypadlo se všichni začali smát a já nechápala proč...
,, co-co jsem řekla?"
Nikdo mi neodpověděl, jen mě zvedl můj... anděl a donesl mě do nějaké chatrče, která vypadalo jako kdyby nám každou chvíli měla spadnout na hlavy.
,, Ahoj maličká... jak se jmenuješ?"
,, To jako fakt se mě teď ptáte jak se jmunuju?! A kdo vůbec ste?!" křičela jsem na tu stařičkou paní, která se na mě mile usmívala i přesto, že jsem na ní křičela a koukala se na ní jako, kdybych jí chtěla zabít.... fakt to nechápu.
,, Jmenuji se Berta a budu se o tebe starat v průběhu tvé přeměny."
,,c-co-což-cože?! j-ja-jak-k-jaká p-p-proměna?! Co to melete za blbosti?! Tak sakra vysvětlíte mi to už někdo?!"
,, Ona to neví, ona sem nechtěla!" mluvil ustrašeně můj anděl.
,, Dobře maličká a jak jsi se sem dostala..." zeptala se mě opatrně a klidně Berta.
,, Já nevim!! Kdybych to věděla, se vás neptám, to jste tak blbý?!" Křičela jsem, ale oni vypadali spíš vyděšeně než naštvaně.
,, Hmm máš pravdu... a vzpomínáš si, co se stalo před tím než ses ocitla.... tady?"
,, noo... potom, co jsem se stala duchem... a dostala jsem se z "místnosti a následně i budovy smrti", jsem chtěla jít domů jsem se seznámila s Amandou, potm jsem jí řekla, že přes park ke mně
domů je nejrychlejší, ale i přestože se mnou před tim chtěla jít.... se mě snažila držet dál od toho parku, že prý tam něco je, ale já jí nevěřila, myslela jsem si nebo spíš jsem se snažila věřit tomu, že je jenom paranoidní..." Odmlčela jsem.
,, Pokračuj." Vybídla mě Berta, a tak jsem pokračovala.
,, pak so vzpomínám jak jsem utíkala před Smrtonožem..."
,, Smrtonožem?" Zeptala se mě Berta.
,, No tak Amanda řikala tý bestii stvořený z částí lidskejch mrtvol..." Když Berta kývla, rak jsem pokračovala.
,,Ale když jsem konečně dorazila na druhý konec parku, dostala jsem asi ránu nebo, co a spadla jsem do bezvědomí... no, abych to zkrátila... ocitla jsem se u Smrtonože.... ten mi po boji vyrval srdce a-a... pak... z mýho hrudníku začaly vylejzat takový úponky a celou mě obalili, až jsem se začala dusit, ale j-j-ještě stále vedle mě byla Amanda, která... se usmívala a v klidu se... nechala omotat těma úponkami.... Kde vůbec je Amanda?" Utřela jsem si těch pár slz, které se dostaly na moji tvář mimo mé oko.
,, Berto ona o ničem neví." Vydechl můj anděl.
,, Tak jí to budeme muset všechno říct, ale... nevím jestli to stihneme před její proměnou..."
,,au... au..." začala jsem skučet a ruce si dala k lopatkám odkud ta bolest vycházela.
,, už je to tady, co budeme dělat... co k sakru budeme dělat?!" Můj anděl byl hodně nesvůj...
,, Au... Co to je.. bolí to." Skučela jsem přes zaťaté zuby.
,, Berto!!.pomocte mi prosím bolí to!!"
,, Dobře, ale... nesmíš si z ničeho, co ti řekneme dělat srandu.... slib to."
,, Dobře dobře slibuju, hlavně mi pomocte." Skučela jsem a neodpustila jsem si protočení očí. ,, Představ si že si na nějakém klidném místě a... že ti něco vyrůstá ze zad, hlavně si představ, že to nebolí, a že je to bezbolestné.."
,, Jak mi to má pomoct vždyť to stále bolí... bolí to jako čert!" Křičela jsem.
,, Nemá ti to pomoct od bolesti, spíše to mělo odlákat tvoji pozornost..."
,, A co mi to vlastně roste ze zad nebo spíše má ači mělo by vyrůst ze zad?" Odlákávala jsem svoji pozornost od bolesti po svém... zvědavými otázkami.
,, .......křídla...." Řekl můj anděl s obavou v hlase.
,, C-cože křídla, tak to je ta největši blbost, kterou jsem, kdy slyšela." Začala jsem se zase nekontrolovaně smát, ale když jsem se otočila, abych viděla jejich výrazy.... tvářili se tak vážně...
,, Ty sis nedělal legraci, že ne?" Povzdechla jsem si.
,, Ne...."
,, Tak to je blbej vtip." Řekla jsem ironicky.
,, Ježiš!" dala si ruku přes pusu Berta a zachvíli i ostatní.
,, Co?" Chtěla jsem vědět.
,, Máš jedinečný křídla.... úplně čistý..."
Zvedla jsem se, abych se prohlídla... ty bláho! Ty křídla jsou úplně boží....a... obrovský, ale lem celých křídel měl barvu noční oblohy.
,, Jsi krásná Clair." Usmál se na mě a dal důraz na mé jméno... moment...
,, Jak znáš moje jméno, a když ty znáš moje proč já neznám tvoje?"
,, Tvoje jméno tady znají všichni a já se jmenuju Alexese, ale tady mi řikal jenom Xise."
,, Není to náhodou holčičí jméno?" Řekla jsem trochu pobaveně.
,, Je...." Ten smutek a bolest, co se mihla v jeho očích...
,, Xisi promiň, já...nevěděla jsem...nevěděla jsem."
,, To teď řešit nebudem...."

Tak tady je další kapitolka, tak doufám, že se vám líbí. :)
A.