Přežít mezi Vikingy-Dopsané

Nedostatek času

Tento díl bych chtěla věnovat Terkynss

Erik se otřásl. Byl si jistý, že se něco právě stalo, něco špatného, ale nevěděl co. Už mu zbývaly jenom dva dny. Potom jí Bard zabije. To mu nesmí dovolit. Musí jí najít. Za každou cenu.

„Rosalie! Rose, kde jsi! Lásko, kam tě ten kretén ukryl?!" zavolal do lesa.

„Buď zticha, Eriku. Cítím v kostech, že už jsme blízko. A tímhle Barda jenom přilákáš." řekl mu Baodan.

Dostali se k jezeru s dokonale průhlednou vodou. Každou chvíli se nad hladinou objevila ryba. Byl zde i nádherný vodopád.

„Pamatuješ si, jak jsme si tady jako malý hráli? Za tím vodopádem byla nějaká jeskyně, viď. Rodiče nám to zakazovali, ale my tam pořád chodili. Nepodíváme se tam?" zeptal se ho Baodan.

„Pochybuju, že tam něco bude, ale můžeme to zkusit."

Vyrazili k němu a vlezli do jeskyně. Překvapivě byla obydlená. To se dalo poznat podle toho, že bylo cítit jídlo. Byly zde dvě chodby, takže se rozdělili a začali místo prohledávat. Erik se vydal doprava a Baodan doleva.

Erik se plížil druhou chodbou, v ruce meč. Uslyšel kroky, docela hlasité. Potichu se s mečem plížil stíny za těmito zvuky. Dostal se tak do docela pěkné osvětlené místnůstky, kde stál Bard a něco vařil. Erik se dostal za něj a přitiskl mu meč na hrdlo.

„Kde je Rosalie?" zeptal se ho.

Bard ho místo odpovědi praštil do břicha a ze stolu si vzal vlastní meč. Erik rychle zareagoval a zablokoval ránu, která by mu jinak projela ramenem a přeťala tepnu. Sám zaútočil taky. Sek zleva, zprava, seshora a zablokovat. Kopnul a jeho pata dopadla na Bardovo stehno. Ten se svalil na zem, ale okamžitě se zase zvedl.

„Kde je Rosalie?"zeptal se znovu.

„Nikdy jí nenajdeš! Nikdy!"zakřičel na něj.

„Já tě zabiju."

Boj pokračoval. Dva Vikingové, jeden světlovlasý, druhý tmavovlasý spolu bojovali. Byl to vyrovnaný souboj. Chvíli měl převahu jeden, hned zase druhý. Erik předvedl ukázkový sek zprava a poté dělal jako by chtěl zaútočit zleva, ale ve skutečnosti znovu zaútočil zprava a zranil Bardovi nechráněný bok. Ten zavrčel, ale bojoval dál. Netrvalo dlouho a škrábl svého protivníka na stehně. Ten si zranění taky nevšímal a pokračoval v boji. Další rána. Zleva. Zprava. Seshora a shora. Oběma bojovníkům už se na čele lesknul pot.

„Tak už to skonči."zavrčel Erik. „Nemáš šanci, tak se vzdej."

„To ty to vzdej." odpověděl stejným způsobem Bard.

Meče se do sebe znovu zasekly. Z místa jejich styku vyletělo několik jisker. Bojovali dál. Ani jeden se nehodlal vzdát. Světlovlasý muž bojoval za lásku a tmavovlasý za svůj život. Připadalo jim to jako věčnost. Po těle jim tekly potůčky potu, ale ani jeden z nich si toho nevšímal. Bojovali za svůj cíl. Bardův styl byl více útočný a tak se Erik jenom bránil a nechával ho, aby si vybil veškerou energii. Jeho plán fungoval. Zanedlouho Bard ztěžka oddechoval. Erik se nadechl a zanořil svůj meč do protivníkových útrob. Ten se vyděšeně podíval na zbraň a spadl na zem. Z rány mu pomalu vytékala krev. Erik naposledy pohlédl na svého protivníka a klidným krokem se vrátil ke vchodu do jeskyně a vyrazil stejným směrem jako předtím Baodan.

*

Baodan šel chodbou, až došel k těžkým smrkovým dveřím. Vzal za kliku, ale dveře se ani nehnuly. Přemýšlel, jak dveře vyrazit, aniž by udělal hluk, protože kdyby do nich vrážel, mohl by upozornit toho, kdo tu žije. A klíče neměl. Pohled na klíčovou dírku mu vnukl nápad. Vždyť s sebou měl paklíče. Klekl si k zámku a začal odemykat.

Uslyšel za sebou kroky, vytáhl meč a otočil se směrem, odkud je slyšel. Levou nohou lehce vykročil dopředu, aby si zajistil rovnováhu při souboji. Ve stínu se objevila postava. Připravil se k boji.

„Je mrtvý. Tak pojď, najdeme Rosalie a půjdeme." Hlas patřil Erikovi.

Baodan si zandal meč zpátky do opasku a ukázal na dveře. „Myslím, že je za těmi dveřmi, ale nejdou mi otevřít. Na, tady máš paklíče, zkus to ty. Vždyť víš, že já jsem na to levej."

„Tak to ti udělá radost tohle." Zamával na něj klíči.

*

Rosalie se pomalu zvedala. Už se zase vracel. Při jeho poslední návštěvě jí zlomil ruku a kvůli němu potratila. Už před pár hodinami si roztrhla spodek sukně, teď jí sahala jenom po kolena, a látkou si ruku obvázala. Bolelo to jako čert. Sykla, když s rukou nechtěně hýbnula. Uslyšela nějaké hlasy, dva, a smích. Dveře se začaly otevírat. Vyděšeně na ně zírala. Ublíží jí ještě víc? Nebo si jí vezme bez jejího svolení? Skousla si ret a zhluboka se nadechla. Zlomenou ruku si podepřela zdravou. Někdo vstoupil. Vzhlédla.

Byl to Erik nebo se jí to jenom zdálo. Určitě se jí to jenom zdálo. Erik jí ani nehledal, jenom si to vysnila. A vedle jejího vysněného milého stál Baodan. Musel to být pouze sen. Jenom se jí to zdá. Už začíná být šílená.

*

Erik se na ni díval. Nepoznávala ho. Na tváři nepřítomný výraz. Sukni měla roztrženou. Končila jí u kolen a odhalovala její krásná lýtka. Co ho víc zaujalo, byla skutečnost, že béžová sukně byla pokrytá vrstvou něčeho černého u jejího klína. Držela si obvázanou ruku. Každou chvíli sykla bolestí. Dál na něj zírala. Tvářila se téměř bojácně. Došel k ní a pohladil jí po tváři.

„Rosalie, lásko, to jsem já, půjdeme domů." Jemně jí políbil na rty. „Půjdeme domů."