Přežít mezi Vikingy-Dopsané

Naděje

Od jejich útěku už uplynul týden a ještě je nenašli. Uprchlá dvojice se jenom modlila, aby to tak i zůstalo. Peněz s sebou měli dost. Erik vzal dost velký pytlík drahokamů, že by z toho mohli žít i jejich vnoučata. Ale přece jenom cestovat s dítětem by nebylo jednoduché. Přesto, když Rose svému muži oznámila, že je těhotná, vzal jí do náručí, zvedl do vzduchu a točil s ní jako šílený. Celou dobu přitom opakoval, jak jí miluje. 

Seděli pod stromem a užívali si posledních teplých dnů. Potřebovali se dostat do sousední země, patřící králi Ceallachovi. Už jim zbývalo jenom necelých sto mil. Doufali, že tam do týdne dorazí. Poté se chtěli ubytovat v nějaké pěkné vesničce, mít farmu a pole. Nebo druhým plánem bylo stát se obchodníkem. I když je pravda, že Erik by se s trochou snahy mohl stát kormidelníkem nebo i jarlem. Tím, že byl štědrý, spravedlivý a rozumný si hned získal srdce každého, koho potkal. 

Rose se zvedla a natáhla si na zem deku. Zívla a vzala Erika za ruku, aby šel taky spát. Lehli si a Erik je oba zakryl druhou dekou a ještě pláštěm. Přitiskla se k němu a brzo usnula. 

Takhle probíhalo několik dní. Vstávat se svítáním, celý den jet a večer se utábořit a jít spát. A znovu a zase.

Konečně před sebou uviděli město olemované vysokými kamennými hradbami.
Už byla tma, takže město svítilo do dálky. Všude byly malé kamenné domky, ale hlavní dominanta se tyčila uprostřed. Byl to hrad. Majestátní hrad z bílého kamene se třemi věžemi, na jejichž špicích se třepotali karmínově rudé vlajky. Erik Rose přistihl, jak se na hrad s obdivem dívá. Nedivil se jí. Celý svůj život žila ve vesnici a jediný hrad, který viděla, byl ten Arturův. Ten byl celý tmavý, až na královninu garderobu, několik závěsů a ubrus. Jemně jí položil ruku na rameno.
„Začíná nám nový život," prohlásil s pohledem upřeným na město.

Dojeli k železné bráně zdobené železnými květy a stráže je nechali bez remcání projít, a protože byl už večer, vydali se oba uprchlíci hledat hostinec, kde by se dobře najedli a mohli zde i přespat. V jedné z ulic ho skutečně našli. Malý, ovšem útulný hostinec z bílého kamene s okny, na kterých byla vyobrazena dvouhlavá koza. Sklo napovídalo jménu hostince „U dvouhlavé kozy". Rose se jenom modlila, aby v postelích nebyly blechy. Erik jí chytil za ruku a tím jí vytrhl z přemýšlení.
„Jdeš?"

Jenom přikývla a prošla dřevěnými dveřmi za ním. Hospůdku vedla starší paní s šedobílými vlasy upevněnými do uzlu. I přes vrásky bylo poznat, že kdysi byla překrásná. Vstala od stolu a Rose se podívala z ní na Erika, dosahovala mu k bránici. Došla k nim a skřehotavým hláskem začala mumlat.
„No, vy jste roztomilý páreček. Ta láska a energie mezi vámi, to se moc často nevidí. Jak dlouho už jste svoji?"
„Ehh... půl roku,"řekla Rose nejistě, připadalo jí to jako věčnost.
„Tak nějak," přitakal Erik.
„Vypadáte unaveně, dáte si i večeři nebo vám mám rovnou ukázat váš pokoj."
Erikův žaludek odpověděl za ně. Rose se zachichotala a políbila ho na tvář.
„Takže večeři," řekla majitelka a vedla je do jídelny, cestou vyprávěla o svém nyní již zesnulém muži.

Snědli polévku a poté je žena odvedla po schodech nahoru a odemkla jedny z dveří. Za nimi byla útulná ložnice s obrovskou postelí s modrým ložním prádlem. Dokonce tady byla i malá koupelnička.

Byl tam položený sud s vodou a vedle stálo mýdlo. Rose se s úsměvem svlékla a začala ze sebe drhnout špínu z cesty. Umyla si i vlasy, které potom projížděla hřebenem, aby nevypadaly jako vrabčí hnízdo. Na hladině vody se usadilo velké množství listů, mechu a jehličí. Začala si drhnout tělo, ruce, hruď, břicho, nohy.
„Eriku, můžu tě prosím o něco požádat? Byl bys tak hodný a vydrbal mi záda? Já si tam nedosáhnu."
Její muž k ní přistoupil a začal ji líbat na krku.
„Eriku, ale no tak, to bychom dělat neměli. Přece jenom jsem těhotná a nechci, aby se dítěti něco stalo."
„Já tak trpím, ale co bych pro toho drobečka neudělal."
Políbil ji na tvář a vzal jí z ruky mýdlo. Začal jí dřít záda, až jí kůže zrudla. Po chvilce přestal.
„Teď jsem na řadě já,"řekl s úsměvem a podal jí mýdlo.
Jemně mu začala vyndávat z vlasů nepořádek z lesa.
„Obličej si umyj sám, ať se ti nedostane mýdlo do očí."

Udělal, jak řekla a ona mu mezitím polila vlasy vodou a začala mu hlavu masírovat prsty. Slastí zasténal a Rose se zasmála. Začala mu drhnout ramena a trapézy. Zastavila se a hned nato ho začala lechtat na žebrech.

„Tak ty takhle, jo?"
Zabalil ji celou do ručníku a ten zpevnil svým páskem. Utřel se do druhého ručníku a nahý k ní přistoupil. Rozepnul pásek a pomstil se jí. Udělal přesně to samé, co ona předtím. Začal ji lechtat a přitom jí levou rukou držel za obě zápěstí nad její hlavou.
„Eriku...prosím...už dost...nemůžu... dýchat." Prosila ho při záchvatech smíchu.

Taky se zasmál, ale s jejím mučením nepřestával. Místo toho si vzal na pomoc ptačí pero, nejspíš orlí a začal jí s ním přejíždět přes obličej. Další přišel na řadu krk a poté hrudník, kde přejížděl pírkem přes její prsa, která se díky těhotenství zvětšila.
„Eriku, prosím přestaň nebo víš, jak to dopadne. A to bychom vážně dělat neměli."

Zatvářil se ublíženě, ale přestal s tím a pustil jí ruce. Místo toho si zalezl do postele, přitiskl se k ní a sfouknul svíčku. Jediným světlem jim byl vesele plápolající oheň v krbu.
Hezky hřál, tak se k němu přitiskla, nohu mu přehodila přes boky. Nebýt jeho, byla by jí zima. Na rozdíl od ní okamžitě usnul. Tmou se neslo jeho hlasité chrápání. Znělo to jako divoké prase. Usmála se nad tou představou a položila mu hlavu na prsa. Měla by už spát, ale v hlavě jí vířily myšlenky. Co když je král Artur najde. Popraví Erika, umučí ho k smrti nebo ho dá to vězení? Nesměla na to myslet a místo toho se měla pokusit usnout. Divila se, že její oči ve tmě nezáří jako dvě světlušky.
Zavřela je a za chvíli už se z pokoje ozývalo i její spokojené a mnohem tišší oddechování.

Dalšího dne, když se vzbudili, došli si na snídani a zeptali se majitelky, kde by si mohli koupit nejbližší domek.
„Chcete se tu usadit?"
„Ano chceme,"řekla jí Rose s úsměvem.
„Jeden moc pěkný domek je skoro u hradu. Kuchyňka, sklep, ložnice a pokojíček pro děti až je budete mít," zářivě se na Erika usmála.

Popsala jim cestu a oni ruku v ruce odešli za novým domovem. Za sebou vedli koně s drahocenným nákladem drahých kamenů. Došli k domu a doopravdy byl tak kouzelný, jak o něm majitelka hostince U dvouhlavé kozy říkala. Stěny z bílého kamene, velká skleněná okna a krásné smrkové dveře.
Erik zaťukal a otevřít jim přišel starší muž se zlomeným nos a dobrácky vypadajícíma hnědýma očima. Dvojice mu vysvětlila důvod své návštěvy a muž je pustil dovnitř, aby si dům prohlédli i zevnitř.

Uvnitř byl stejně hezký, jako zvenku. Bíle vymalované zdi, smrkový stůl a čtyři židle. Okna lemovaly vanilkové nařasené záclonky a na zemi ležel huňatý koberec stejné barvy. U zdi byl krb, nyní již jenom s popelem, ale bylo jasné, že když v něm hořel oheň, muselo to být nádherné. Kuchyňka byla malá, ale to vůbec nevadilo. Muž jim ukázal další pokoj, kterým byla ložnice. První věc, kterou zahlédl, když vstoupili dovnitř, byla obrovská postel se sametovým zeleným ložním prádlem. Záclonky visící u okna měli stejnou barvu a podlaha byla ze smrkového dřeva. U stěny stála skříň, truhla a stůl ze stejného dřeva. Další dveře vedly do koupelny a poslední do malého ještě nevybaveného pokojíku. Jediným nábytkem v něm byla kolébka.

Erik se na Rose podíval, a když přikývla, řekl: „Bereme to."