Přežít mezi Vikingy-Dopsané

Král Artur

Rose ležela v Erikově objetí, s hlavou položenou na jeho hrudi. Světlé vlasy mu padaly do očí a rty měl lehce pootevřené jako dítě. Vypadal tak mírumilovně a roztomile. Přemýšlela, jestli už má vylézt nebo tady s ním ještě zůstat. Bylo by správné konečně vstát a začít něco dělat, ale v jeho objetí se cítila tak bezpečně. Díky němu už jí nikdo neublíží. Ani král ani Viktor. Prostě nikdo. Pohladila svého manžela po vlasech a položila holá chodidla na podlahu. Cítila, jak se Erik pohnul a položil jí ruku na rameno.

„Nevstávej ještě," zaprosil, jako malé dítě.
„Ale já musím, jestli chceš dneska jíst."
„Chleba koupím a namažeme si ho máslem. A stejně na oběd jdeme k Ceaně, takže nemusíš dělat vůbec nic."

Ještě chvilku protestovala, ale potom si zalezla zpátky k němu a přehodila mu provokativně nohu přes klín. Překvapeně se na ní podíval.
„To ti nestačil včerejšek?"
„Nebyl jsi se mnou přes čtyři měsíce, tak hádej."
Vylezla mu na hruď, nechala padající ramínko své noční košile být a políbila ho.
„Tak ty takhle, ty malá dračice. Chceš být nahoře, jo?"
S úsměvem kývla a znovu ho políbila. On se zasmál, položil jí ruce na pas a přitáhl si jí k sobě ještě blíž. Jednou rukou jí držel a tou druhou jí zajel pod košili a hladil po zádech.
„Miluju tě," zašeptal a jazykem jí přejel po ušním boltci.
„Já tebe taky."
Erik jí jemně položil na záda a lehl si na ní, lokty se podepřel, aby ji nerozmačkal. Rose si přitáhla jeho hlavu k sobě a vášnivě ho políbila.
„Jsem tak ráda, že tu jsi se mnou," zamumlala mu do rtů při polibku.
Sundal jí i druhé ramínko košilky a rozvázal šněrování u prsou.
„Měla bys spát nahá jako já, je to mnohem pohodlnější."
,,Já jsem takhle spokojená,"odhodila košilku na židli a rukama na jeho zádech ho přitáhla k sobě.

*

„Neměla jsem tě poslouchat. Teďka mi tady ty můj malej chudáčku umřeš hladem."
Zašklebil se: „Já to nějak přežiju, ale napadá mě, jak mi to můžeš vynahradit."

Chytil ji kolem pasu a zvedl do vzduchu. Přehodil si ji přes rameno a nesl do ložnice. Se smíchem ho mlátila do zad, aby ji pustil. Hodil jí na postel, jako pytel zrní. Zaprotestovala a zatlačila mu na prsa, aby se zvednul.

Najednou někdo začal mlátit do dveří. „Z pověření jeho Veličenstva krále Artura okamžitě otevřete ty dveře!" zařval nějaký muž.

Erik byl nahý, tak kolem sebe Rosalie obmotala jeho plášť, aby skryla, že pod ním má jenom noční košili a otevřela dveře. Za nimi stál asi tucet vojáků.
„Jste paní Rosalie?" zeptal se jí velitel vojáků.
„Ano, jsem. Co potřebujete, pánové?" zeptala se a plášť si přitáhla těsněji k tělu.
„Zatýkám Vás. Kde je Váš manžel?"
Rosalie se na něj vyděšeně podívaly. „V ložnici. Obléká se. Což mi připomíná, že bych na sebe taky ráda něco hodila. Pojďte dál. Převléknu se a hned za Vámi přijdu."
„Ať Vás ani nenapadne zdrhnout, paní. Obklíčili jsme Váš dům a určitě nechcete jet v řetězech."
„Nikoli pánové, za chviličku jsem zpátky."

Otevřela dveře do ložnice a podívala se na svého muže ležícího v posteli. „Obleč se, jsou tady vojáci. A chtějí nás zatknout." Rychle na sebe hodila šaty a prsty si prohrábla vlasy. Muselo to stačit. Vyšla ze dveří k vojákům následovaná Erikem.
„Máme jet v řetězech nebo můžeme jet na mém koni."
Velitel se zamyslel a poté jim dovolil na koni jet. „Pokud budete chtít ujet, svážeme Vás a půjdete pěšky v řetězech. A vy paní Rosalie si sedněte za mě.
„Jistě, pane," řekla oslovená a s vojákovou pomocí se vyšplhala na koně.
„Co jsme provedli, že nás zatkli?" Míhalo se v Rosině hlavě. Snažila se zhluboka dýchat, aby zklidnila splašené srdce. Voják, se kterým seděla v sedle, si ji přitáhl blíž, ale jenom proto, aby nespadla. Konečně tady potkala člověka, který jí nechtěl hnedka osahávat.
„Pane?" zeptala se opatrně.
„Ano?"
„Z čeho jsme byli obviněni?"
„To by mě taky zajímalo. Král nám pouze přikázal, abychom Vás přivedli."
„Aha, děkuju."
„A abych byl upřímný, nemyslím si, že byste něco provedla. Vypadáte tak nevinně, jako anděl. Smím se Vás na něco zeptat?"
„Ehh... jistě," vykoktala.
„Vy jste ta žena, do které se král zbláznil? Ta, kterou chce udělat svojí milenkou, i když má ženu?"
„Ano, jsem to já," zašeptala.
„Uznávám sice, že jste nádherná, to ano, ale přesto jste vdaná a on je ženatý. Neměl by po Vás tak toužit."
„Děkuju za názor. Omluvte mi mojí zvědavost, ale co Vy? Jste ženatý?"
„Nikoli paní, chci se ženit pouze z lásky, ne z povinnosti nebo pro peníze. A dosud jsem tu pravou nenašel," pokrčil rameny.
„Jsem si jistá, že tam ta pravá někde je. Věřím, že pro každého existuje pravá polovička."