Badatelka

Kapitola 13

Dnes ráno mě něco probudilo ještě před budíkem. Ani si už nejsem jistá, co to bylo, ale třeštila mi po tom hlava. Když jsem se dnes vrátila ze školy, máma nebyla doma. Zamkla jsem, zahodila školní batoh do rohu a usadila se na pohovku. Ještě jsem se z ní nezvedla...

Sklouznu očima ke své ruce, ve které svírám náhrdelník ve tvaru čtyřlístku, který mi daroval táta. Když jsem byla malá, nenapadlo mě, že by byl spjatý s něčím jako s deníky Almeta Whita, jeho smrtí nebo kdo ví, s čím ještě! Nikdy mě jeho noční zavírání v jeho pracovně neznepokojilo. Myslela jsem si prostě, že toho má v práci hodně.

Hubbernovy materiály byly k ničemu. Neřekly mi nic, ani zmínka o nějaké organizaci, o mém otci. Nic! Jen historie našeho města. Zlostí náhrdelník v dlani zmáčknu. Neuniká mi třeba něco? Možná bych to všechno měla pročíst znovu...

Někdo klepe. Pomalu se zvednu a přejdu ke dveřím. Klepání se ozve znovu.

„Už jdu," křiknu a odemknu. Jakmile povolím kliku, dveřmi se dovnitř přiřítí Mike. „Co blbneš?" vyjedu na něj, ale on mě zatlačí dovnitř a dveře zabouchne. „Kde jsou klíče?!" ptá se naléhavě, a když letmo pohnu rukou, abych mu klíče ukázala, vytrhne mi je tak prudce, že mě s nimi poškrábe. Chci na něj znovu zakřičet, ale on zamkne a odtáhne mě z předsíně dál do domu.

„Zbláznil ses? Co to dělá-..." Zacpe mi ústa rukou a já pomalu poznávám, že něco není v pořádku. Odběhne se mnou do mého pokoje a zavře za sebou. Pak se na mě vážně podívá. „Hlavně buď zticha!" upozorní mě a opatrně odtáhne ruku z mých úst. Poté mě obejde a zatáhne závěsy na okně.

Teprve teď mám čas si ho lépe prohlédnout. Po dlani mu stéká pramínek rudé tekutiny... „Miku, ty krvácíš!" vyjeknu vyděšeně, ale když mě zpraží pohledem, přikryji si zahanbeně rty dlaní. Vždy byl rázný, ale nikdy se tak nechoval ke mně. Děsí mě to. Pomalu uvolním ruku a tázavě se na něj zadívám. Sedne si na mou postel a prohrábne si tmavé vlasy. „Máme problém, Leo."

Leo. Tak mě snad naposledy oslovil táta. Nevím, jestli se mi líbí, že mě tak Mike oslovil, anebo je to spíš důvod ke znepokojení. Mlčím.

Mike se postaví a se zaťatými pěstmi ke mně pomalu přejde. „Slíbila jsi mi, že to pátrání po tvém otci a té... organizaci nenecháš zajít příliš daleko!"

Vykulím na něho oči a sevře se mi žaludek. „Nic takového jsem neudělala," obhajuji se, ale v jeho očích najdu jen opovržení.

„Nevěřím ti."

„Proč ne?" Cítím krev ve tvářích. „Jen jsem si přes noc přečetla ty materiály! Nic v nich nebylo!" Odvrátím se od něho a založím si ruce. „Opravdu jsem nic neprovedla."

„Tak proč mě a mou sestru dnes pronásledovali nějací muži, když jsme se vraceli z obchodu?!" křičí.

Pootevřu ústa, ale nemohu najít správná slova. Ohlédnu se. Mikova sestra je malá, je jí teprve pět a on je na ni citlivý. Dovedu si představit, jaký musel mít v té chvíli strach.

„Já za to nemůžu! Prosím, musíš mi věřit. Nic o tom nevím," řeknu tišeji a cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Znovu se odvrátím, abych si je utřela. Ani nevím, kde se vzaly... Když se trochu uklidním, podívám se na něj. Opřel se o moji komodu a právě mě probodává pohledem. Vždycky stával při mně a nikdy mě z ničeho neobviňoval. Tenhle pocit, co se mi teď šíří tělem, s ním neznám.

„Miku?" hlesnu a on se zhluboka nadechne.

„Pokud jsi nic neudělala, myslím, že nás někdo musel vidět na tom poli..." řekne konečně. „A taky ti lidi mohli mluvit s Hubbernem."