Badatelka

Kapitola 1

,,Dirku, snad nemáš strach?" zašeptám se špetkou pobavení na Dirka a otočím se na něj. Jeho oči kmitají ze strany na stranu a určitě se bojí. Mám ho ráda, ale nechápu, čeho se teď bojí. Vždyť jsme jen na písčité stezce do polí v šest hodin odpoledne. Jasně, je podzim, a proto je tu tma jak v pytli, ale jsem tu já, on a Mike. Prostě normální kamarádská vycházka...

,,Vy jako ne?" zeptá se Dirk a já se ještě víc pousměju. Šel se mnou dobrovolně, já jsem ho nenutila. Je tady a taky tu zůstane.

,,Přežijeme to, když se zklidníš," sykne po něm Mike svým na jeho věk dost hlubokým hlasem a zadívá se do dálky. ,,Jestli se tu ve tmě něco objevuje, tak si to dává na čas."

,,Jo," přitakám. ,,Jako minule s tím duchem sériového vraha. Jen povídačka pro malý děti." Také se podívám do dálky. Všude je jen tma a já nemám strach , spíše mě to fascinuje. Nudím se doma a tohle je úžasná zábava. Máme hledat potulného nemrtvého, který má útočit na zdejší lidi. Nevěříme tomu - nebo alespoň já a Mike, netuším jak je na tom Dirk.

Něco se ozvalo! Někdo nebo něco proběhlo nějakým křovím. Další zašustění a další zase další. Že bychom měli konečně štěstí. Pevně sevřu svou dlouhou dýku a připravím se na střet s neznámým. ,,Moni! Posuň se za mě!" křikne na mě Mike, ale já nikam nechci. Čekám, co se ze tmy vynoří a tíží mě zvědavost - mívám s tím problémy. Ale vtom mě z mých úvah vytrhne prudký náraz do mého těla. Nic neslyším, nic nevidím, jen vím, že do mě něco zpředu vrazilo a já teď padám k zemi. Prásknu sebou na tvrdou zem, až ucítím, jak mě pálí pravé koleno - je rozseklé, ale to není můj největší problém. Je tu úplné ticho, jako bych byla sama úplně v jiné dimenzi. Dirk a Mike tu nejsou.

Něčí ruka mě chňapne za můj černý kabát a táhne mě pryč z toho podivného místa. Nekřičím - na to jsem asi moc hrdá. Naopak se pokouším loktem srazit ruku z mého kabátu. Jakmile do ní dvakrát praštím, všechno ustane.

A někde za mnou se ozývá Dirk a Mike.