Badatelka

Kapitola 11

„Děkuju za všechny ty materiály, pane" řeknu. „A ty deníky si také vezmu..."

„Ne! Nevezmeš!" oboří se na mě pan Hubbern a deníky mi z rukou vytrhne. „Ty ti dát nemohu. Slíbil jsem, že druhý deník nikomu neposkytnu! Ani tobě. Bohužel."

Začínám být už upřímně zoufalá.

„Jak má teda najít svého tátu?" zeptá se nasupeně Mike.

Pan Hubbern se mírně zašklebí a naprostým klidem odpoví: „Ty materiály, co jsem ti poskytl, tě k tátovi možná dovedou... Ale druhý deník Almeta Whita stoprocentně ne. Jen by ti mohl velmi uškodit."

„Jak?" zajímá mě.

Zachmuří se. „To přesně nevím. Bylo mi to řečeno tak, jak to teď vyprávím tobě. Jsou v něm prostě nebezpečné informace. Já deník mám už skoro deset let, zapřísáhl jsem se, že si v něm nikdy nic nepřečtu a za tu dobu jsem byl úspěšný! Nedovolím ti si ho číst."

Snažím se ho chápat. Snažím se pochopit všechno, co mi oznamuje, ale nějak to do sebe nezapadá. Šílím z toho. Jestli táta hlídal tyto dva deníky, musel si je snad někdy číst. Proč bych nemohla já? A vůbec je zvláštní, že táta měl i druhý deník, který Jacob Meller nečetl. Vykopal snad na poli hlubokou díru? Našel snad tajemnou místnost pana Newstona? A o jaké organizaci se tu stále bavíme? Nedává mi to vůbec smysl...

Zaženu své úvahy. „Ale ten první si přečíst můžu, ne?" zeptám se.

„Ano, ale nic moc tam nenajdeš."

„Stejně děkuju," řeknu a vyjdu ven ze starožitnictví i se všemi materiály. Je to pořádná hromada knih a papírů, ať už jde o staré spisy nebo dějepisná shrnutí napsané v současnosti.

„Pomůžu ti," přiskočí Mike a půlku materiálů vezme. „Poslyš, možná bychom se v tom neměli až tak šťourat..."

„Klid... Jen chci zjistit něco málo o tátovi," uklidňuji ho. „Nenechám to zajít daleko."

„Slibuješ?" Podívá se na mě svýma kaštanovýma očima, které se mu jemně zalesknou. Dnes mu to docela sluší.

„Slibuju," odpovím.

----

Otevřu dubové dveře a vejdu do předsíně. „Mami, jsem doma!"

„Bezva!" ozve se z kuchyně. „Máš hlad?"

„Velký!" Vyzuji si své školní boty.

„Máme grilovanou zeleninu, nenapadlo mě, co jiného připravit, ale já myslím, že jako lehká večeře to stačí..."

Vejdu do kuchyně a posadím se k jídelnímu stolu. Jak jen začít?

„Jak ses měla ve škole?" předběhne mě máma.

„Ehm, dobře..." vymáčknu ze sebe. Teď není opravdu doba, kdy bych měla náladu probírat, jakou známku mám z jakého testu. Musím si prostudovat úplně jiné materiály...

S Mikem jsem se domluvila, že si pár z nich přečtu a zítra mu dám vědět, co jsem objevila. Nechala jsem je na botníku, když jsem si vyzouvala boty. Musím je odnést do pokoje dřív, než tam máma půjde zametat.

Mezitím máma nabere zeleninu a i s pečivem ji naservíruje do misky, položí misku přede mě a sama usedne k jídlu. Teď se zeptám...

„Vařila jsi toto jídlo, i když jsem byla malá?"

Máma se překvapeně zamračí. „Ani nevím, asi ano."

„Měl ho táta rád?" pokračuju.

„Na tomhle jídle se nedá nic zkazit, Moni," odpoví a krátce se zasměje. „Tvůj táta měl ale rád spíš maso."

Teď jsme na dobré cestě. „Víš... Když od tom tak mluvíme, mami. Děláme ve škole takový projekt o rodině... No... A o tobě vím všechno, ale o tátovi jen to, že jedl rád maso a hrál si se mnou na schovávanou v lese."

„A co přesně potřebuješ vědět?" zeptá se máma poněkud podrážděným hlasem. Vždy, když přijde na toto téma, je naštvaná. Už mě to někdy nebaví.

„Alespoň kde pracoval."

Máma se zamyslí. Čekala bych, že tohle je něco, o čem by nemusela přemýšlet, pokud nelže. Poslední dobou však všichni lžou. I já.

„Dělal něco... v archivu," odpoví po krátké odmlce máma a já mám pocit, že větší blbost nemohla vymyslet. Nebo také neví, kde opravdu pracoval? Dělal něco v archivu. To zní, jako by netušila, co. Možná to vážně neví. Co když si to táta nechával pro sebe? Ale co ho k tomu vedlo? Chtěl nás chránit nebo to pro něho bylo samozřejmé? Tolik otázek a žádné odpovědi...

Po večeři jsem mámě řekla, že mám učení a zavřela se s materiály v pokoji. Celou noc jsem je pročítala, ale o tátovi se mi nepodařilo najít vůbec nic.

Čtenáři, už je to dlouho, co jsem nic nenapsala, dala jsem si rok pauzu, což nebylo chytré... Ale teď se můžete těšit na nové a nové kapitoly a nakonec i ukončení příběhu. Budu vděčná za každého, kdo si mé práce přečte, dá jim vote nebo dokonce komentář. :) Těším se na další setkání!