Badatelka

Kapitola 4

Zdá se mi, že za mnou něco stojí. Mike a Zoe si povídají - vypadá to, že Zoe začala se sympatizováním. Ničeho si nevšimli. Ohlédnu se, ale všude je černočerná tma, snad něco zachytily kamery.

Ani nevím, jestli čekám, že se dnes něco stane, ale včera tomu tak bylo. Srdce mi svírá strach, ale snažím se to nevnímat. Nezpanikařím.

"Začínám mít hlad," podotkne Mike, aby uvolnil náladu. Snad na mně nic nerozoznal.

"Já žízeň." Usměju se. Začínám cítit únavu, a tak se položím na zem. Když se něco stane, rychle se zvednu. Jde hlavně o to, aby mě nezačala bolet hlava. Mike se ke mně přisune a podá mi plastovou láhev. Vzal s sebou vodu. "Napij se," řekne. Jsem mu za to vděčná, začíná mi totiž být trochu špatně.

Mike se odsune a Zoe mu zase začne o něčem vykládat. Zavřu oči. Přijde mi, že se každou chvílí pozvracím. Zamračím se a ovinu si ruce kolem břicha, začala mě bolet hlava. Zase ucítím, že za mnou musí někdo stát, myslím, že se hýbe. Jenže nevím, jestli tam vůbec je. Musím být silná. Nesmím se tomu poddat. Netuším, co se děje, ale Mike a Zoe si mě zatím ani nevšimli. Něco se děje, to už je mi jasné. 

Mám sice zavřené oči, ale někoho před sebou uvidím. Je to muž v šedém kabátu, stojí a dívá se na mě. Nahne hlavu na stranu a pootevře ústa. To nesnáším, většinou to naznačuje, že jde o démona, ale nemyslím si, že už bychom se teď mohli potkat s takovou bytostí. Vím, že na něho nemám přesměrovat veškerou pozornost. Začnu myslet na tátu a na to, co o něm máma říkává. Že si se mnou rád hrával na schovávanou, když jsem byla dítě... Že býval po večerech i nocích zavřený ve své pracovně a něco tam dělal, nikdo mi ale neřekl co. Vtom na své levé noze ucítím rychlý stisk - jako včera, když mě něco odtáhlo, ale tentokrát to vzápětí zmizí, jen jsem sebou trochu trhla. Nezpanikařím.

Bolest hlavy i nepříjemný pocit v břiše zmizí a já otevřu oči. Ležím pořád na stejném místě jako před tím a muž už přede mnou nestojí. Jenže tu není ani Zoe a Mike.

Zvednu se a běžím směrem ke světlu, které několik kroků odsud vychází z naší baterky na zemi. Zvednu ji a zaběhnu za vysokou vrbu. Vidím Zoe. Stojí zády ke mně a někam hledí. Otočí na mě hlavu a potom i trup, v jejích očích je úplné prázdno.

Otevře ústa. "Proroctví."

Nechápavě na ni zírám."Cože?" zeptám se.

"Jsem posel Proroctví," řekne jako otupělá a dál se mi dívá přímo do očí.

"Zoe?" Vyděsím se. "Co je ti?"

"Nejsem Zoe," řekne a vtom sebou praští o zem. Omdlela - doufám. Běžím k ní a otočím ji k sobě, dýchá a zmateně se na mě dívá. "Co se stalo?" ptá se. "Proč ležím na zemi?"

Údivem pootevřu ústa, vůbec nic nechápu. "To nic," uklidním ji, "půjdeme najít Mika." Jakmile to dořeknu, zpoza vrby se ozývají zvuky něčích nohou. Posvítím tam baterkou, zatímco se Zoe posune za mě. Nesmírně se mi uleví, když ta bytost vyběhne na světlo. Je to Mike a vypadá vyděšeně.

"Musíme si přehrát záznamy z kamer," řekne.

Další kapitola. Večer asi přidám další, uvidím. ;) Děkuju za každý vote a komentář, vážím si toho.  :)