A Twist Of Fate // h.s. (CZECH TRANSLATION)

THREE

Dech se mi zasekne v krku s každým dlouhým krokem, který ke mně dělá.

„Zlato, hledal jsem tě dva měsíce," říká, jeho oči jsou plné neznámých emocí. Cítím, že má kůže hoří v sekundě, kdy jeho ruka naváže kontakt s mou tváří.

„Šíleně jsi mi chyběla." Jeho palce dělají malé kroužky proti mé kůži. Vidět někoho po tak dlouhé době je nepopsatelné. Je to nepopsatelné. Je to jako dostat každou možnou emoci najednou; údiv, chtíč, láska, bolest, nenávist. Ale obsahuje tenhle seznam ztuhlost, kterou teď cítím, když vidím toho krásného muže, jenž mě zničil, stát přede mnou?

„Proč brečíš?" šeptá. Brečím? Neuvědomila jsem si, že brečím. Slzy se nezastavily ode dne, kdy zmizel z mého života, čímž to to dělalo ještě více zoufalejším, než to bylo. 

„Nejsi šťastná, že mě vidíš?"

„Vypadni od ní," slyším říkat Dylana, strkající do Harryho.

„Co to, kurva?" vrčí Harry a Dylan ho udeří do obličeje. Harry klopýtne dozadu a hlídač ho chytne, chci k němu běžet a zkontrolovat mu obličej.

„Jsi bezpáteřní bastard! Udělal jsi jí ze života peklo...," křičí Dylan, ukazuje na mě. „Zlomil jsi jí srdce a já byl tady celou dobu, abych na ni dohlédl. Kde jsi pak, kurva, byl? Byl jsem tady, abych jí bránil v pití každou jednotlivou noc, byl jsem tady, abych jí bránil v tom, aby dělala chyby, kterých by litovala celý život! Sledoval jsem, jak se tahle úžasná holka změnila na alkoholového závisláka! A víš, co bylo nejhorší? Když jsem ji našel napůl nahou na ulici s lahví vodky v ruce a cizincem, který chtěl využít jejího opilého stavu. Ale dostala se přes to. Teď je dobrá. A jestli máš aspoň jednu slušnou kost v těle, necháš ji napokoji." Omotává Dylan studenou ruku kolem mé třesoucí se siluety a přitahuje si mě k tělu. Otáčím hlavu k Harrymu; jeho rty jsou odděleny a tváře má mokré.

„Je to pravda?" zeptal se mě v sekundě, kdy se odtahuji z Dylanova sevření. Přikyvuji, zavírá oči a zhluboka se nadechuje.

„Nevím... Nevím, co říct... Omlouvám se." Klesá pohledem. Chci jej pevně obejmou a setřít jeho slzy.

„Pojďme," šeptá Dylan. Bere mě za ruku a vede mě k našemu bytu.

„Amando..."

O můj Bože. Tolik mi chyběl zvuk mého jména, vycházejícího z jeho úst. Otáčím se.

„Miluješ mě pořád?" ptá se.

„Ano, miluji," brečím a shlížím. Vypadá, jako by mě chtěl překvapit, ale ne. Nevím, jestli bych měla být ráda nebo naštvaná.

~•~

„Jsi v pořádku?" ptá se Dylan, sedá si vedle mě na postel.

„Ne. Já... Právě jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl. Nemůžu bez něj fungovat," řekla jsem, ovíjející paže kolem Dylana. „Ta malá hra uzdravení, kterou jsme vymysleli, nefunguje."

Teď, když jsem viděla Harryho, chci ho vidět znovu.

Čas vtipně funguje; před hodinou přede mnou stál. Ale teď je to jenom vzpomínka a nevím, jak dlouho udržím tyhle duchy mé minulosti. Polibky, objetí, noční rozhovory o ničem, on bránící mě, nemůžu na to všechno zapomenout. Nemůžu pohnout se svým životem, jestliže mě jeho duch pořád pronásleduje.

„Zítra to bude v pohodě," ujišťuje mě Dylan, protože nemá co jiného říct.

~•~

„Amando, za pár dní se mám účastnit schůzky a byl bych velice potěšen, kdybyste se ke mně připojila jako doprovod," říká pan Damon od jeho stolu, který je přes celou místnost.