A Twist Of Fate // h.s. (CZECH TRANSLATION)

THIRTEEN

 „Viděl jsi jeho úšklebek, když o ní mluvil?" zeptal se Nathan potom, co Jake odešel dveřmi.

„Jo," zamumlal jsem.

„Nelíbí se mi to. Vůbec se mi to nelíbí."

„Mně taky."

„Co když se za ní rozhodne jet? Do Minnesoty? Víš, Minnesota není tak velká koneckonců. A ví o její univerzitě."

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem o tom nepřemýšlel. Pravděpodobnost, že by Jake jel do Minnesoty, je vysoká, ale Amanda je tam v bezpečí, s Dylanem. A Jake není nakonec statečný. Ale co když... ?

„Musel jsi prostě, kurva, říct, že je v Minnesotě?"

„Prostě to vyšlo ven, dobře?" máchl rukama tak dramaticky, jak to bylo možné.

„Nevím, co dělat. Nemůžu jet do Minnesoty." Mám práci a zodpovědnosti.

„Neměl ses Jaka dotýkat ten den v jídelně. Ponížil jsi ho přede všemi a teď se tě snaží dostat."

Má pravdu. Ale jak jsem mohl být v klidu, když držel Amandu jeho špinavýma rukama? Nemohl jsem a nebyl jsem. Udělal bych to znovu i přes ten výsledek.

„Kurva. Budu schopný se dostat do Minnesoty až za dva měsíce."

„Harry, jsi retard? Cesta z Washingtonu do Minnesoty trvá dvě hodiny!"

„Já to vím, do prdele. Prostě nemám čas, fakt. Pracuji přes den a někdy v noci. Musím zaplatit tady za můj byt, za byt v Minnesotě, za mámin byt v Seattlu a za tátovy rehabilitace." Schovávám obličej do dlaní. Můj život se změnil na noční můru. Pamatuji si, jak jsem dlouho pracoval, abych se pokusil nasbírat peníze, abych si otevřel vlastní podnik. Za dva roky jsem vydělal více než 40 tisíc dolarů, koupil jsem si auta, byt ve Washingtonu a zaplatil jsem školné na univerzitě a pořád jsem pracoval, abych vydělal tolik peněz, kolik bylo možné. Před devíti měsíci jsem se dozvěděl o tátově závislosti na drogách a musel jsem ho poslat na léčení. A o čtyři měsíce později máma přišla o nohu a samozřejmě nemohla pracovat. Dostala nějaké peníze od vlády, ale ne dost, aby to pokrylo vše, co potřebuje. Chtěl jsem, aby se přestěhovala do mého bytu ve Washingtonu, ale potřebuji soukromí. Byl jsem roztrhaný povinnostem a vším mezi tím. A tehdy jsem poznal pana Robinsona a jeho drahocennou manželku paní Robinsonovou.

„Já vím, chlape. Přeji ti, abys jsi mi dovolil dát ti nějaké peníze."

„To se nestane, kurva." Myšlenka žebrání o almužnu od Nathana nebo někoho jiného, mě irituje. Nechci jejich lítost.

„Takže zpátky k Amandě," říká Nathan, upíjející piva. „Pojedu do Minnesoty, abych ji ochránil," říká a směje se. Bude si myslet, že je zatracený hrdina, jestli dobrovolně pojede do Minnesoty.

„A můžu bydlet v tvém bytě."

„Díky, Nathane. Ale jestli se snažíš-."

„Ne, ne. Uklidni se. Nesnažil bych se. Ale jedna podmínka, zaplatím ten byt."

„Ne."

„Ale-."

„Ne."

„Prosím-."

„Ne."

„Harry-."

„Řekl jsem ne! To se nestane. Pronajal jsem ten byl pro Amandu a nenechám tě platit prakticky za její byt. Takže moje odpověď je ne."

„Ale ví, že ten byt je její?"

„Ne. Neví. Jak by mohla? Ten byt je technicky můj, ale koupil jsem ho pro Amandu. Jestli nemá kde bydlet, bude bydlet tam." V případě, že by se přestala kamarádit s Dylanem nebo když by potřebovala soukromí, může jít tam.

„A říkáš, že ji nemiluješ." Uculuje se Nathan.

„Já... No... Nebudeme to teď dělat."

Amanda

Chybí mi, chybí mi tak moc. Byl to měsíc od doby, co Harry odjel do Washingtonu a neslyšela jsem o něm od té doby.

Zabíjí mě, že nevídám jeho krásný úsměv každý den. Nevídám, jak se obléká a jestli nosí sluneční brýle, které na něm vypadají tak přitažlivě. Nevím, jestli je oholený nebo má strniště. Žárlím na každou osobu, která ho vidí každý den. Jaké to je jít vedle někoho, kdo dýchá jako Harry a neví o tom, že chybí někomu tak patetickému jako jsem já?

Zabíjí mě, že o něm nic nevím. Nevím jeho oblíbenou barvu, jeho oblíbenou písničku, kterou bych poslouchala celý den, jeho oblíbený film, který bych sledovala v noci místo brečení. A nejdůležitější, nevím nic o jeho životě. Nejsem částí jeho života. Je pryč a já s tím nemůžu udělat ani hovno. Mé srdce tak bolí.

Má cesta do práce je dlouhá. Trávím dlouhé hodiny chozením. Jen přemýšlím. Přistihnu se, že o něm přemýšlím téměř každou vteřinu z každého dne.

Nutím se jít pomaleji, jenom abych o něm déle snila. O jeho úsměvu... Ten zasraný úsměv, který trhá mé srdce na milion kousku. A ty zelené oči. Ty mě pronásledují každou noc, kdykoli zavřu oči.

„Ahoj, Amando," zdraví mě recepční a nutím se do úsměvu. Dávám tašku do kanceláře pana Damona a jdu do kuchyně, připravit mu kafe. Dávám hrnek pod kávovar a čekám, až jej tekutina naplní.

„Ty!" něčí hlas přerušuje můj trans. „Ty! Zase!" ten kluk, co se snažil někam dostat, říká, ukazující v mém směru ukazováčkem.

„Nemám náladu na tvoje hovna. Vypadni," mumlám, ale ne dost hlasitě, aby to slyšel.

„Nevím, proč tě má pan Damon rád."

„No, měl by ses starat o vlastní starosti." Bože, zním jako Harry. Beru hrnek a vcházím do kanceláře pana Damona. Pokládám hrnek na jeho stůl.

„Děkuji, Amando," říká a přikyvuji, než jdu zpátky ke svému stolu.

„Jste v pořádku? Vypadáte... nemocně."

„Ano, jsem. Děkuji za optání." Věnuji mu vřelý úsměv. „Pane Damone, dokončím tyhle papíry. Máte další práci, kterou bych mohla udělat?"

„Co? Všechny?" jeho oči se rozšiřují.

„Ano, všechny."

„Ne, nemám pro teď nic dalšího. Ale můžu vám dát nějaké papíry na okopírování a na překontrolování. Je to v pořádku?" ptá se opatrně, hledající mé oči.

„Jistě." Více práce, více práce, abych se zaměstnala. Abych přestala na něj myslet. Je to za dne lehčí. To těžší přichází v noci. Noci nejsou pro deprimované lidi.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓


No, chudák Amanda, třeba po ní Jake půjde... Co myslíte?    

Edited