A Twist Of Fate // h.s. (CZECH TRANSLATION)

EPILOG

Dylan

„Niall tě několikrát navštívil, že?" ptám se Amandy, pomáhající jí sbalit tašku. Věnuje mi chabý úsměv, její oči svítí vzrušením, když říkám jeho jméno. Díky Bohu, po devatenácti měsících pobytu tady, je Amanda konečně vyléčená. Ne úplně, ale její doktor jí dovolil odejít z tohohle hnusného místa.

„Ano. ačkoliv, nechtěla jsem, aby mě tady viděl." Tak, jak hloupě to zní, jsem hodně šťastný, když mluví. Nemluvila pět měsíců a teď sotva mluví.

„Těšíš se na univerzitu?" ptám se a chvíli přemýšlí, než mi přikyvuje.

„Uh... Niall nás vyzvedne. Nevadí ti to?" ptám se opatrně.

„Proč?" její hlas je sotva slyšitelný.

„Byl ve Washingtonu a chystal se zpátky do Minessoty, navrhl, že nás tam vezme. Pořád máš ráda Minessotu, že?"

„Ano, mám."

Prosím, Amando, řekni alespoň více než dvě věty! Jsem nejistý a nepohodlný v přítomnosti téhle nové Amandy. Nevím, jak se chovat, co dělat nebo říct. Je tak tichá a nejistá; nevím, kdy chce mluvit a kdy ne. Sakra, ani nevím, jestli mě tady chce. Chybí mi ta holka, která na minutu nesklapla, která se hašteřila kvůli každé blbině, která mluvila blbosti, ale pořád to znělo zajímavě a stálo za to, to poslouchat.

Doktor vchází a usmívá se na nás.

„Už balíte, vidím."

„Jo, nechceme tady zůstat další hodinu." Uchechtnu se a otáčím se k Amandě, abych viděl její reakci. Zajímá mě, jestli teď dokáže pochopit vtip, a jsem rád, když se konečně zubí. Její vlasy dorostly docela rychle. Vypadá jako její staré já, jenom trochu bledší a smutnější.

„Začal jsem si užívat vaší přítomnost, Dylane. A odcházíte," říká doktor, pozorující Amandinu reakci, ale její úsměv nemizí.

„Dobře, doktore. Vidět vás je potěšením, nevidět je další."

Oči se mi skoro zavodní, když jemné uchechtnutí opouští Amandiny rty. Neslyšel jsem ten zvuk devět měsíců a nikdy jsem si nemyslel, že by mi tak moc chyběl.

„To bylo chytré." Usmívá se. „Amando, prosím, nezapomeňte navštěvovat terapeuta jednou týdně. Dylane, postarejte se o to."

„Postarám." Přikyvuji a beru Amandinu tašku. „Jsi připravená odejít?" ptám se jí a přikyvuje, jdoucí ke dveřím.

„Dylane, brzy mě navštivte," křičí za mnou doktor.

„Ne, díky," odpovídám. Amanda je pobavená.

„Nevím, kolikrát mu musím říct, že nejsem gay." Kroutím hlavou a Amanda se znovu směje. Pokoušel se na mě udělat dojem a snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem gay. Nezapomínající na fakt, že mám vlastně přítelkyni.

Vycházíme z téhle strašné budovy a jdeme k Niallovu autu. Když se otáčím, vidím, že Amanda stojí se zavřenýma očima, zhluboka dýchá nosem. Nic neříkám, nechci zničit tu chvilku. Niall vykukuje dveřmi, otevírající je na půl. Naposledy když jsem ho viděl, neměl brýle, teď má. Jeho rty jsou oddělený, když na ni obdivně zírá.

Konečně se probouzí z toho stavu, ve kterém byla a vidí Nialla; její oči jsou živé jiskřičkami, přičemž se na něj dívá. Následuje mě k Niallovu autu a nasedáme.

„Špatně vidíš?" ptám se Nialla, jakmile vyjedeme.

„Huh?" ptá se, neuvědomující si, proč jsem se zeptal. „Ou, tohle?" ukazuje na brýle. „Ne, to je můj styl."