Rodiče ho nechali dlouho spát, takže se po pozdní snídani vypravili na výlet až odpoledne. Okolo šesté hodiny večer, když pomalu zapadalo slunce za obzor, vystoupali k chrámu Kijomizudera. Místo se začalo vylidňovat, takže měli klid na tichý rozhovor a pozorování okolní vegetace. Příroda šla pomalu spát, proto je rušil jen občasný zpěv ptáků a ševelení listů ve větru. Stáli na terase chrámu, kde se opírali lokty o zábradlí.
"Jdu se kouknout na druhou stranu." Tao se mile usmál a vydal se přes terasu.
Snažil se uklidnit, rozumně uvažovat, ale nešlo to. Jeho špatné já se těšilo na to, až uslyší ten bezmocný křik svých rodičů, a nedalo se zastavit. Něco uvnitř něj mu říkalo, že by to neměl dělat, ale přerušil to adrenalin, který mu začínal kolovat v žilách.
Šel zpět k rodičům. Ti se na něj otočili s úsměvem na tvářích. Stoupne si mezi ně a chvíli čeká opřený o zábradlí na tu správnou chvíli.
"Vzpomínám si, jak jsme tu byli poprvé," prolomí ticho jeho matka. "Chtěl jsi vysadit na zábradlí, abys viděl." Mírně se do řeči zasmála a pokračovala. "Tatínek si tě místo toho vysadil na ramena, protože bys ze zábradlí mohl spadnout."
Chvíli vstřebával slova, aby je mohl případně využít. K ničemu mu ale nebyla.
"A teď si můžu sednout?" Usmál se s hranou vřelostí.
"Samozřejmě," svolila matka, jako by se ani nemusel ptát.
Vyhoupl se na zábradlí a rukami poplácal místa vedle sebe, aby si sedli taky. Jeho rodiče se na zábradlí nedostali už s takovou lehkostí jako on, ale po chvíli už seděli vedle něj. Obejmul je kolem ramen, aby si je přitáhl blíž. Hnusí se mu to, ale ještě to musí vydržet.
"Tohle jsem chtěl celé ty roky udělat." Teď už se Tao usměje jinak, trochu šíleně, ale jeho rodiče mají oči upřené do dálky.
"Věříte na ta splněná přání?" pokračuje.
Jeho rodiče se na něj podívají, když obratně seskakuje zpátky na terasu.
"Já totiž ne."
Položí jim ruce na záda a chvíli čeká. Vnímá ten třas jejich těl vyvolaný hrůzou. Hrůzou ze svého syna. Ano, o tom mluvil, tohle chtěl celé ty roky udělat. Nechtěl své rodiče objímat při západu slunce, chtěl je vidět umírat.
"Ale vy na to věříte, tak si něco přejte," tak zněla jeho poslední slova rodičům.
Jeho dlaně se zapřely do jejich zad a posouvaly je vpřed. První spadla jeho matka. S pronikavým ne se řítila dolů a její muž, který k ní natáhl ruku ve snaze jí pomoct, padal hned za ní.
Jejich syn stál dlouhou dobu u zábradlí a pozoroval svrchu jejich nehybná těla, ale pak se rozhodl k odchodu. Cestou si umyl ruce ve vodě ze tří vodopádů, jakoby na nich snad měl jejich krev nebo svoji vinu, a odešel domů. Tam si sbalil věci, zhasnul všechna světla a s jistotou, že už se sem nikdy nevrátí za sebou zavřel dveře.
No, popis chrámu asi nebude úplně ono, nikdy jsem tam nebyla, ale aspoň tam je terasa a vodopády a je to v Kyotu :)
Zároveň asi nikdy nebude tak vylidněný jako tady.
Doufám, že se Vám díl líbil, a zase příště paa,
Vaše Noriko :*
ČTEŠ
Ztracení
General FictionZASTAVENO! Nebude dokončeno. Ztracení. Tak se říkalo lidem, kteří zmizeli a o kterých se po této události nesmělo mluvit. Za tím vším stál drogový dealer Cobra, který měl spoustu tajemství, která v tomto příběhu aspoň částečně odkryjeme. Jeho činy p...
