Večer..
*Orion*
Yukiko s Natsuko museli odejít, takže jsem na pokoji zůstala jen s Takumim. ,,Ehm.. můžu mít otázku?" Zeptal se a nervózně se podrbal na hlavě. ,,Klidně." Odpověděla jsem a pokrčila rameny. ,,Ty.. nejsi člověk, co?" Páni, tuhle otázku jsem nečekala.. ,,Ne, nejsem." Odpověděla jsem prostě. ,,A.. co tedy jsi?" ,,Padlý anděl." Přiznala jsem a sedla si na postel. ,,Ještě něco?" Zeptala jsem se. ,,Ne, už nic."
*Yukiko*
,,Jak šel trénink?" Zeptal se mě král. ,,No.. jsou celkem - se vší úctou - neschopní." Odpověděla jsem. ,,Tedy až na jednoho." Dodala jsem ještě. ,,Až na Makota, že?" Přikývla jsem. ,,Dobře tedy, můžete jít." Uklonila jsem se a odešla. Poslala jsem Natsuko do pokoje a sama se šla projít. Je nádherná teplá noc. Došla jsem ke stromu u cvičiště a lehla si pod něj do mokré trávy. Náhle jsem uslyšela zvuk flétny. Pomalu se přibližoval, až jsem ji uslyšela pár metrů ode mě. Zvedla jsem hlavu abych zjistila, kdo hraje. Všimla jsem si, že na ni hraje Makoto. ,,Co tu děláš?" Zeptali jsme se oba najednou. ,,Relaxuji." Zase oba najednou. Začali jsme se smát. Když jsme se uklidnili, Makoto si sedl vedle mě. ,,Hele, víš, že seš první, která je v boji stejně dobrá jak já?" Zeptal se mě, načež jsem zakroutila hlavou. ,,To ty jsi taky první, kdo je stejně dobrý jako já." Řekla jsem a on se usmál. Poté se ke mně trochu přiblížil a políbil mě. Počkat co?! Do hrušky, on mě vážně políbil! Sice se zase ihned odtáhl, zrudl, zamumlal omluvu a vypařil se, ale políbil mě! Seděla jsem tam v šoku ještě asi pět minut, poté jsem se zvedla a vrátila se do pokoje.
