Tajemství hada (HP FF)

Kapitola 12. - ÚPLNĚK

„No tak Remusi, nezní to snad skvěle?" zvolal nadšeně černovlasý chlapec, přičemž mu delší prameny vlasů vklouzly do tváře.

Světlovlasý chlapec naproti němu nevěřícně stál. Neměl ponětí, co si o tom myslet. Oni kvůli němu takovou dobu dřeli a stali se zvěromágy? Úžasné. Nikdy by od nich takovou věc nečekal. Jistě, jsou přátelé, ale tohle svědčí o daleko větším poutu, než obyčejní přátelé. Jenže, mohlo jim to být k něčemu? On byl vlkodlak. Copak by snesl přítomnost jiného tvora? Věděl, že zvířata snáší, ovšem oni určitě nebudou zapáchat normálně. Znělo to až příliš riskantně.

„Obdivuju vás. Je neskutečné, že jste se za dva roky dokázali stát zvěromágy, ale já si nemyslím, že to je dobrý nápad. Vy přeci nevíte, jestli to vyjde. Je to až příliš velké riziko a já nehodlám dopustit, aby se vám něco stalo." Odvětil mu nesměle.

„Cože?" vyhrkl znovu Sirius, tentokrát trochu naštvaně. Nebyl naštvaný na Remuse, to ani omylem. Jen ho rozčilovala jeho paličatost a neustálé sebeobětování. Pořád se snažil všechno snést na svá ramena, bez pomoci ostatních. Bral to, jakoby je snad obtěžoval a to přesně Siriuse štvalo. „Tak to počkej! Nedřeli jsme se s tím, abys nám to hnedka odpískal. Jasně, že to bude fungovat. Musí. A i kdyby něco nevyšlo, nějak to vyřešíme."

Remus se zprvu tvářil překvapeně Siriusovým výlevem. Přál si, aby to vyšlo, ale stále viděl to riziko. Bál se o ně. Nikdy nenašel tak blízké osoby, a když už, nepřipadalo v úvahu je znovu ztratit. Nenáviděl to prokletí. Nenáviděl úplněk. A nenáviděl sebe.

„Víš, Remusi," pokračoval opět klidně Sirius a vytrhl tak přítele z myšlenek, „vlastně mě tvůj názor nezajímá. Dneska večer tam jsme. Ať chceš, nebo ne."

Druhý chlapec pouze s povzdechem sklopil hlavu a v tichosti odešel pryč, doufajíc, že si to třeba rozmyslí. Nemělo cenu dál mu to vymlouvat. Byl až příliš tvrdohlavý.

Sirius se vítězoslavně otočil na druhou stranu a vydal se kontaktovat ostatní.

Mladý vlkodlak se bezcílně potuloval chodbami bradavického hradu. Sem tam si všiml různých zvídavých pohledů, ale neřešil to. Měl jasnou představu, proč ho sledovali. V den úplňku nikdy nevypadal zrovna nejlépe. Byl mrtvolně bledý s kruhy pod očima a zbídačeným výrazem. Kdo by si toho nevšiml. I přesto, že se to děje každý měsíc.

Aby unikl tomu stísněnému pocitu, který ho doprovázel na chodbách, rozhodl se vyjít ven. Zamířil si to rovnou k jeho oblíbenému místu. Pod veliký starý dub nacházející se kousek od jezera.

Venku bylo docela chladno, protože podzim o sobě už delší dobu dával znát a tak se to venku hemžilo mrazivými větříky. Remusovi to však bylo příjemné. Raději se soustředil na něco jiného, jako byl chlad, než na to, co se bude dít večer. Stále měl velice špatný pocit z přítomnosti jeho přátel. Mohl s tím však něco dělat? Ne. Jakmile si něco usmysleli, tak se nedalo nic dělat. Jenže, co když jim ublíží? Bude s tím moc dál žít? To se nejspíš dozví dnes večer.

S chmurnou náladou dál seděl pod stromem a pohroužen do svých myšlenek naprázdno sledoval hladinu jezera. V jednu chvíli zahlédl záplavu platinových vlasů, bohužel doprovázenou zmijozelským krasavcem Averym.

Z neznámého důvodu ho ten pohled zamrzel. Dokonce by mohl odpřísáhnout, že ho uvnitř těla píchlo. Zvedl se tedy z chladné země a raději zamířil zpět do bezpečí hradu.

Ten večer byl krásný. Jednalo se o nedělní večer, takže ve všech společenských místnostech to kypělo životem a dobrou náladou, mezitímco za oknem se pomalu ztrácelo slunce.