Tajemství hada (HP FF)

Kapitola 25. - SAMOTA

„Evin," zaznělo kolem plavovlasé dívky.

Zdálo se, že to jde z veliké dálky a tak si dívka uvědomila, že se opět utápí ve své myšlenkové prázdnotě. Byla lehce ztracená. Poslední dobou se jí stávalo čím dál častěji, že se ponořila do nitra myšlenek a uvízla tam. Ocitla se ve svém vlastním prázdném nitru. Všechno zde bylo krásně čisté. Moc ráda si to prohlížela. Vypadalo to jako bílé město, akorát tvořené z mlhy, čímž připomínalo svou nereálnost. Natáhla se k blízké stěně a dotkla se jí. Nečekala, že by to snad i šlo. Nehledě na to, ať se dotkla jakéhokoli místa, nezůstávala tam jediná stopička. Vše bylo krásně bílé.

„Evin!" ozvalo se znovu. Tentokrát opravdu nahlas a plavovláska tak neochotně opustila svou malou bublinu, kde mizely všechny starosti.

„Ano?" podívala se na chlapce, který do teď stál vedle ní. Byl napjatý, nervózní, ale před okolím to poměrně zdatně skrýval. Před Evin však ne.

„Půjdu se rozloučit s rodiči," konstatoval jednoduše a pokusil se vyloudit uvolněný úsměv.

„Jistě, Sobiusi, to je samozřejmé."

Na dívčině tváři se neobjevila jediná známka po emoci. Svou kamennou tvář se jí dařilo zdokonalovat čím dál tím víc. V této chvíli to nebylo ani tak těžké. Nelíbilo se jí, jak se musí momentálně přetvařovat na veřejnosti, že je stále ve šťastném vztahu.

Chlapec stál čelem k dívce. Chystal se ji jemně pohladit, ovšem když k ní začal natahovat svou ruku, reflexivně ucukla. Sobius si okamžitě ruku přitáhl zpět a podíval se Evin omluvně do očí. O okamžik později už mířil ke svému otci.

Momentálně rozhodně nebyla šťastná.

Jenže se rozhodla dát chlapci druhou šanci. Sobius byl ze svého aktu naprosto zdrcen. Nedalo se to rovnat pocitům, které se zmítaly v plavovlásce, ovšem mezi těmi pocity byla i lítost a hlavně stále slabě plápolající láska. Byla si jistá, že chlapce stále miluje a nechtěla se toho vzdát. Zranil její srdce tím nejhorším způsobem, ale alespoň ho ještě úplně nezlomil.

Avšak byl tu jeden velký problém. Nedokázala si ho připustit k tělu. Jako kdyby rozum vítězil nad srdcem a snažil se ji chránit. Někdy i pocity značně kolísaly. Dokonce se mockrát přistihla, že uvažuje nad konečným odloučením. V ten moment se dostavila lítost. Rozhodnutí bylo jasné. Poskytnout šanci zvládla. Tedy svým způsobem. Přeci jen, pak už bylo jen na něm, zda si hodlal vydobýt zpět pošlapanou důvěru. Nehodlala mu to ovšem dělat jednoduší.

„Evin, já se taky půjdu rozloučit s našima," ozvalo se vedle dívky.

Plavovláska se otočila na svou kamarádku. Styděla se za to, ale úplně na ni zapomněla. Přitom to bylo ještě před chvilkou, kdy jí přišla oficiálně představit svou tetu, která k Aireenině překvapení, nakonec přišla i na odjezd zpět do Bradavic.

„Jasně, jen běž," usmála se Evin na svou kamarádku.

Najednou však nevědomky zůstala ve společnosti pro ni neznámé osoby. Dívka si myslela, že odejde, ale k tomu se pravděpodobně blonďatá žena ještě neměla.

„Tvoříte krásný pár..." začala zničehožnic Marinne Greengrassová.

Evin v mysli vytanula vzpomínka na tu strašnou noc během prázdnin. Na ten pocit, kdy se vše začalo bortit.

„Ano, to asi jsme."

Bylo vidět, že Evin nestála o nadhozené téma. Její odpověď byla strohá a chladná.