Tajemství hada (HP FF)

Kapitola 1. - PŘÍTEL

Malé rozverné děvčátko pobíhalo po domě širokých rozměrů se spletenci platinových vlasů vesele poletujících v závěsu. Bosými nožkami se s ladností pohybovala po dřevěných podlahách. Dívenka se zamyslela, a pak zamířila dlouhou chodbou až k velikým honosným dveřím. Nesměle se před nimi zastavila, drobnýma ručkama si urovnala bílé šatičky a s námahou se natáhla, aby dosáhla na kliku, kterou otevřela dveře.

Povedlo se. Před ní se právě objevila rozlehlá místnost po obvodu lemovaná policemi s neuvěřitelným množstvím knih. Uprostřed místnosti se vyjímal mohutný stůl z leštěného ebenu, obklíčený polstrovanými židlemi. V čele stolu, momentálně zády k ní, byl usazen mladý muž, kterého dnes hledala ze všeho nejvíc.

„Tati, tati!" Přiťapkala k němu a chytla se jeho ruky opřené o stůl. Jeho to ani v nejmenším nevyvedlo z míry, proto bez sebemenšího zájmu pokračoval v psaní nějakého pergamenu.

Po dokončení rozepsané věty k ní přetočil svůj pronikavě ledový pohled. „Máš na srdci něco důležitého, když mě tu otravuješ?" zeptal se chladně.

Ano, měla něco důležitého na srdci. Dnes slavila narozeniny. Bylo jí už sedm let. Ale to mu nemohla takhle říct, nechtěla, aby se rozčílil. Raději se rozhodla ho tam nechat o samotě. „Omlouvám se. Nechtěla jsem tě rušit, tati. Půjdu pryč."

Zklamaně se otočila k odchodu a zamířila ke dveřím. U těch se ještě jednou podívala na svého otce, ale ten si ji ani v nejmenším nevšímal, protože se dál hloubavě věnoval psaní pergamenu. Nebyla to žádná novinka, nikdy jí nevěnoval přílišnou pozornost. Rodičovská láska se v Tomovi Riddleovi opravdu nezrodila, spíše celou situaci bral jako přítěž. Proto se o ní obvykle staral někdo jiný jako jeho podivní, nepříjemní přátelé, anebo domácí skřítkové. Rozhodla se tedy vydat ven. Na místo, kde to milovala ze všeho nejvíce.

Urychleně proběhla ztichlým domem a zadními dveřmi se dostala do zahrady. Na to nejúžasnější místo, které vlastnili. Nožky se zabořily do změklé půdy a přitom ji zastudily krupičky ranní rosy, jež spočívaly na přerostlé trávě. Přesně ten pocit jí znovu vykouzlil úsměv na dětské tváři. Oči jí zbloudily ke zdivočelé přírodě ve stylu anglického parku, rozlehlé po širokém prostranství. I přes úctyhodné rozměry znala každý kout, který se v zahradě skrýval, jelikož nebylo dne, kdy by neměla možnost si ji v klidu prozkoumávat. Dnes se rozhodla jít po vyšlapané cestičce, kde po chvíli došla k loučce.

Vběhla do vysokého porostu ozářená slunečními paprsky. Ohromeně si prohlížela nepřeberné množství květin. Vrhla se k první a začala ji trhat, následovala další a pak další, až v ruce třímala celou kytici. Její zájem však získalo opět něco jiného, odložila kytici na veliký kámen a zaujatě pozorovala barevného motýla, který kolem ní třepetavě poletoval. Když se motýl rozletěl pryč, chtěla ho následovat, ale něco podivného ji v tom zabránilo.

„Krásssná květina,"zaslechla za sebou syčivý hlas. Celá zvědavá se ohlédla za tajemným hlasem. Vedle kytice se zkrouceně plazil had, smaragdově zelený s tmavými fleky, nikterak zvlášť veliký. „Doufám, že jssem tě nevylekal," ujišťoval se.

„Ale vůbec ne," odpověděla obratem. „Jsi moc krásný," rozplývala se, přičemž z něj nespouštěla oči. Bylo to vůbec poprvé, co spatřila hada na vlastní oči. Moc se jí líbil. Byl tak ladný a elegantní, když se pohyboval. Až si neuvědomila ten prostý fakt, že s ním dokázala komunikovat.

„Děkuji, jssi velice lasskavá. Jmenuji se Lussiar."

„Těší mě, Lusiare, já se jmenuji Evin-"

„Zdá se, že přeci jen budeš mou dcerou, Nagini," přerušil je ledový hlas.

Dívenka se poplašeně podívala na svého otce. Nikdy sem za ní nechodil. A zrovna dnes, když měl takovou zvláštní náladu, musel přijít.

„Já se přece jmenuji Evin, tati," protestovala nechápavě.

Tom ji zpražil zlověstným pohledem, kterého se pokaždé zalekla. Dnešek nebyl výjimkou. „Říkal jsem ti to už mnohokrát, to jméno ti dala tvá neschopná matka. Já ti dal jméno jiné a tím tě taky hodlám oslovovat. Nehodlám to už víckrát opakovat," procedil skrz zaťaté zuby. „Tady máš něco k tvým narozeninám." 

Dořekl a podal jí veliký balík.

Překvapeně si ho převzala a pustila se do rozbalování. K jejímu údivu vytáhla koště. „Ty jsi mi dal koště?" ptala se uchváceně. Nepamatovala si, že by někdy dostala jiný, než užitečný dárek, většinou to byly knihy, nebo něco podobného.

„Ano, měla bys být dost velká na to, aby ses už mohla naučit létat. Také bych řekl, že je nejvyšší čas začít studovat," oznámil pevně.

„Proč? Do Bradavic pojedu až za čtyři roky," vyptávala se dívenka

„Nehodlám se spokojit s průměrností, jako moje dcera mi rozhodně nebudeš dělat ostudu. Teď pojď se mnou."

Její otec působil nepříjemným a hlavně pevným dojmem, proto se neodvažovala jakkoli odporovat a mlčky se s ním vydala zpět do domu. V patách se jim plazil Lusiar.

Tom ji odvedl až do jeho pracovny, kde se s ním už z rána setkala. Sklesla, když na to znovu pomyslela.

„Posaď se," poručil trvdě, „začneš zlehka, tady máš pár knih pro začátečníky." Pohnul rukou a z polic k nim dolétlo hned několik knih, které se navrstvily na obrovskou hromadu přímo před dívku. Ta na ně jen nevěřícně zírala. „Lektvary si můžeš rovnou zkoušet, jenže s kouzly to není tak jednoduché. Budeš si o nich jen číst a až přijde tvůj čas nástupu do Bradavic, uvidíme, jak ti to půjde."

Jediné na co se potom děvče zmohlo, bylo prosté: „Dobře."

Od toho dne trávila většinu dní čtením knih, létáním a zkoušením lektvarů, aby udělala radost svému otci. Tak, jak se od ní čekalo a ona to velice ráda plnila. Pozitivum na tom bylo, že tak mohla trávit čas v jeho blízkosti. Stále bláhově toužíc po jeho pozornosti. Další hezkou věcí se pak stal její nový přítel, Lusiar.