Tajemství hada (HP FF)

Kapitola 2. - HŮLKA

Dívka stála nad kotlíkem, ze kterého se pomalu vypařovaly obláčky páry. Kapalina uvnitř měla karmínově červenou barvu a pomalu začínala probublávat. Stoupající výpary slepovaly platinové prameny soustředěné dívky. Rozpačitě krájela kousek podivných bobulí, očima těkala mezi lektvarem a bobulemi.

„Máš nejvyšší čas tam dát kůži z Hřímala," ozvalo se ode dveří do pracovny.

Dívka sebou lehce trhla, následně se napřímila a otočila ke dveřím. „Zdravím, otče. Děkuji za radu, hned tak učiním," pronesla bezbarvým klidným hlasem.

Natáhla se přes celý stůl pro malou krabičku, ze které následně vyndala kousek kůže o velikosti menší než bříško palce. Opatrně ho vložila do kotlíku. Obsah kotlíku začal zuřivě bublat a měnil svou barvu na jedovatě zelenou. Potom už přestal tolik vřít, uklidnil se a bylo poznat, že přitom zhoustl. Její otec přišel blíž a sklonil se nad kotlík. Zkoumavě si prohlížel jeho obsah. Po chvilce mu lehce zakolísaly koutky. Někdo by si toho zřejmě nevšiml, nebo by tomu nevěnoval pozornost, ale dívka věděla, že je to něco podobného jako úsměv, kterým neoplýval.

„Zatím to je skvělé, teď jenom musíš hlídat zbarvení. Až to bude zářivě zelené, nastane čas přidat bobule." Poradil jí a posadil se na své obvyklé místo v čele druhé strany stolu. Rozložil si před sebe štos pergamenů a pár knih. Evin ho s obdivem pozorovala. Nejspíše je to pro všechny záhada, ale ona ho měla vždycky ráda. Uvnitř ní plála neoblomná úcta k jeho osobě, talentu a schopnostem, pramenící v hlubinách její duše.

Jejich poklidnou práci znenadání přerušila otřesná rána ozývající se z nitra domu. Pak se ozvala další, jako když něco narazilo do dveří pracovny. Tom s kamennou tváří pohnul rukou a tím otevřel dveře. Do místnosti vlétl obrovský černý výr, posadil se k Evin a s očekáváním jí podstrkoval obálku. Dívka ji potěšeně vzala a začala ji trhat. Z obálky vytáhla kýžený dopis, který okamžitě přelétla očima. Její otec pozvedl oči od pergamenu a zabodl je do Evin. Výr mezitím odletěl.

„To je z Bradavic. Očekávají mou přítomnost, otče," řekla s klidem, i když uvnitř plesala radostí.

„Výborně, však už je nejvyšší čas. Doufám, že ses za ty čtyři roky naučila dostatek, abys mi neučinila ostudu." Zpražil ji přísným pohledem. „Každopádně, je už Srpen, takže je zapotřebí návštěva Příčné ulice. Zítra tam vyrazíme."

„Půjdeš taky?" zeptala se ohromeně, přičemž zapomněla na svůj klidný a uctivý hlas.

„Ano, samozřejmě. Musím dohlédnout, abys měla vše pořádné a taky zamezit styku s nějakými nesprávnými lidmi," odpověděl a poslední slova vyřknul s jedovatým úšklebkem.

„Ehm, dobrá, děkuji," pokračovala překotně.

„Můžeš jít, mám ještě hodně práce a lektvar bude mít potřebnou barvu až za pár dní," konstatoval.

Dívka jemně pokynula hlavou a vyrazila z pracovny. Po tolika letech se svým otcem věděla moc dobře, jak se chovat a že není nikdy radno neuposlechnout, nebo nedej bůh odporovat. V pokoji se úlevně rozvalila na postel a kolem ruky si nechala stočit Lusiara.

Druhý den vstávala časně, protože se nemohla dočkat, až bude v té kouzelné části Londýna. Popravdě ještě nikdy nepotkala nikoho jiného než svého otce, skřítky a pár ze společníků otce, takže tohle by pro ni měl být nevídaný zážitek. Plna hřejivého pocitu vyrazila do vstupní haly, kde se sešla se svým otcem.

„Pojď, musíme použít letax, před nástupem do školy by ses ještě neměla přemisťovat." Vyzval ji ke krbu do vedlejšího pokoje.

Evin vstoupila do ohně a vyřkla jméno cílové ulice. Ovinuly ji zelené plameny, které ji vtáhly. Ucítila ohromný tlak a pevně stiskla víčka. Náhle tlak odezněl a skrz víčka ji štípaly paprsky. Otevřela oči a spatřila tu největší podívanou svého života. Po rušné ulici v shlucích proudily davy lidí v barevných a velice výstředních hábitech. Všude to hrálo pestrostí a světlem. Nedlouho na to za ní vystoupil i Tom, nijak se nezdržoval, popadl lem jejího tmavě modrého hábitu a táhl ji pryč.

Nejdříve navštívili Gringottovu banku, kde Tom vybral váček galeonů. Pak ji odtáhl ke Krucánkům a Kaňourům. Tam byla celá ohromená atmosférou a množstvím knih. Následoval nákup kotlíků. Chvíli postávala před vitrínou s novými košťaty, ale se slovy, že pro první rok ho nebude potřebovat, byla opět odvedena do víru nakupování. Vydal se s ní dokonce i do zvěřince, i když mu říkala, že svého mazlíčka už má. Jenže otec se nedal odbít. Had se prý jako mazlíček v Bradavicích nebral, a proto si pořídila sovu velice nezvyklého červeného zbarvení. Potom už ji vedl k Madamme Malkinové, aby si nechala na míru ušít školní hábit.

„Bradavický hábit, jestli hádám správně?" Přiřítila se postarší žena a vychrlila na ni svou otázku.

Evin nervózně přikývla. Madamme jí pokynula, aby ji následovala do zadní části, kde už se kolem ní začal bleskurychle motat metr a přeměřoval každou píď jejího těla. Tom přišel zanedlouho za ní a vřelým úsměvem si přeměřil vysokého chlapce, jenž stál vedle ní, a kterého si do teď nevšimla.

„Vypadáš dobře, Luciusi. Tohle je tvůj poslední rok, že ano?" promluvil diplomaticky.

Mladý chlapec pozvedl hlavu a s podlézavým úsměvem se podíval na jejího otce. „Zdravím, pane Riddle," započal zdvořile, „Ano, přesně tak."

„Tak to je skvělé. Už víš, co chceš děla dále?" zeptal se spiklenecky, avšak nedalo se přehlédnou, jak se mu blýsklo v očích, když zaselchl své jméno.

Lucius se na chvíli zamyslel, protože si nebyl jistý, jak odpovědět. Rukou si prohrábl platinově blonďaté vlasy. „Mám jisté vyhlídky." Těkavým pohledem pohlédl na dívku.

„To rád slyším," přitakal starší muž.

„Co tu vůbec děláte, pane?" ptal se zvědavě blonďatý chlapec.

„Jsem tu kvůli určitým záležitostem. Má dcera bude nastupovat do prvního ročníku Bradavic," pronesl otráveně a pohlédl na ztichlou dívku.

Mladík po ní znovu střelil pohledem, tentokrát ovšem velice údivným. „Vaše dcera? Netušil jsem-"

„To není nutné, ví o ní málokdo," pokračoval ledovým hlasem. „Každopádně, máme ještě nějaké zařizování," prohlásil, když si povšiml nečinnosti metru. Jak snadno ukončoval konverzace. Jednoduše se otočil a zamířil ven. Evin se poslušně rozešla za ním, mezitímco Lucius ohromeně přemýšlel o jejich rozhovoru.

„Nashledanou," zavolal do již opuštěné místnosti.

Po odchodu z prodejny hábitů je čekala už poslední zastávka. Ollivander. V jeho obchodě bylo málo místa a celý zaváněl podivnou zatuchlou vůní. Přistoupil k ní milý šedivějící pán s vřelým úsměvem. Dívku si okem přeměřil a zmizel v regálech, ze kterých se vrátil s malou krabičkou. Rozdělal ji a podal dívce vyleštěný kousek dřeva, nebo-li kouzelnou hůlku. V okamžiku, kdy hůlku uchopila ve své dlani, pocítila ve svém těle nával horka a čisté energie. Na Ollivanderův příkaz s ní máchla a z konce hůlky vytryskly barvené hvězdičky.

„Výborně," zaradoval se, „Vybrala si vás hned první hůlka, Cypřiš, jedenáct palců a blána ze srdce maďarského trnoocasého draka. Velice zajímavé."

--------------------------------------------
Pokud se líbí i nelíbí, zanechte mi prosím nějakou odezvu, moc ráda bych věděla, co zlepšovat. Doufám, že je to zatím dost srozumitelné a nikdo se neztrácí, kdyby měl někdo nějaký dotaz, pošta na wattpadu mi funguje. :)

PS:
Cypřiš: Cypřišové hůlky jsou spojovány s ušlechtilostí. Hůlky z cypřiše hledají své spřízněné duše mezi těmi odvážnými, nebojácnými a připravenými k sebeobětování: zkrátka těmi, kteří se nebojí postavit stínům ve vlastních duších.
Dračí blána: Je pravidlem, že hůlky s blanou z dračího srdce bývají nejmocnější, a nejvíce přizpůsobené pro okázalá zaklínadla. Dračí hůlky se většinou učí rychleji, než jiné druhy.