Tajemství hada (HP FF)

Kapitola 10. - POMOC

„Prosím, nedělejte to," řekla plačtivě a dívala se do nenávistných očí, které ji sledovaly. Všude kam dohlédla, ji obklopovali děsiví lidé a za nimi následovala pouze temnota.

„Já za to nemůžu, prosím." Vzlykala schoulená strachy v klubíčku.

Tak bezmocná si ještě nikdy nepřipadala. Byla ubohá. Válela se na zemi a brečela. Lidé stáli kolem ní a chystali se jí ublížit, jenže ona prostě nevěděla, co má dělat. Kdyby jí teď viděl otec, pravděpodobně by jí za to potrestal víc, než se chystají ti lidé. Ach, otec. Ten, který za to všechno může.

Ti lidé to vědí. Vědí všechno o tom, že je jeho dcera. A právě z nich jako štiplavý zápach byl stejným dílem cítit i spalující odpor.

Vykulenýma očima plnýma slz sledovala přibližující se monstrum. Vysoký mohutný chlap dívku popadl za plavé vlasy, jako by to byl kus provazu a prudkým trhnutím s ní smýkl. V náporu bolesti se jí znovu podlomila její křehká kolena a s dunivou ránou dopadla na prachem ztvrzenou zem. Z očí si prodral cestu další roj slz.

„Prosím už dost," žadonila.

Ten vysoký muž však vytáhl svou hůlku a se škodolibým úšklebkem jí přiložil k dívčině tváři.

„Taková stvůra jako tvůj otec by neměla žít. A její parchant jak by smet."

Škubl s hůlkou a vyřkl obávanou kletbu. Před dívkou se plamenně rozžehl zelený paprsek a ona jen prázdně hleděla do temnoty.

Trhnutím se prudce probudila. Následoval hluboký nádech. Celá zpocená stále rozdýchávala obsah svého snu. Při troše uklidnění si konečky prstů lehce zkoumala obličej, aby zjistila, že má mokré tváře.

Oh, už zase.

*

„Ach, né, zapomněla jsem si brk." Povzdechla si znaveně brunetka, když procházeli po snídani na hodinu lektvarů.

„V pořádku Victorie, mám sebou náhradní, tak ti půjčím." Zaslechla Evin Aireenin jemný hlásek.

Už celou cestu ze snídaně byla duchem nepřítomná a mohla za to z velké části únava. Ten děsivý sen, co se jí zdál dnes v noci, ji už bohužel sužoval pěknou řadu dní. Z toho důvodu byla unavenější než obvykle, ale snažila se to nedávat moc znát. Hlavně ovšem doufala, že ten hrozný sen jednou skončí.

„Evin, jsi v pořádku?" zeptala se starostlivým podtónem Jeane.

Jeane se už delší dobu starala o Evin, protože jako jedna z mála věděla její tajemství a po té věci s novinami se zdála být občas sešlejší. Přesto se snažila, seč to šlo, aby ji alespoň trochu rozveselila.

„Přestaň snít o našem mladém Averym, jo?" Ušklíbla se nakonec černovláska.

Plavovláska neodolala a pozvedla své strnulé koutky. „No jo, asi bych na něj neměla tak myslet." Zasmála se konečně.

S o poznání lepší náladou došla čtveřice zmijozelských děvčat před učebnu lektvarů. Jako obvykle vcházely dívky do třídy mezi prvními. Všechny došly dovnitř, kde se u jednoho stolu měly rozdělit, protože Evin seděla jinde. V tu chvíli však kolem nich prošel nebelvírský student. Není to neobvyklá situace, jenže tento mladík šel rychle a velice hrubým způsobem vrazil do Evin. Plavovláska sotva udržela balanc a zaraženým pohledem skenovala chlapcova vzdalující se záda.

„Copak nemůžeš dávat trochu pozor, ty idiote?" osopila se na něj ve vteřině Jeane. Jak už bylo u ní zvykem, nic si nenechávala líbit a pro Nebelvír vždy chovávala svůj břitký jazyk.