Tajemství hada (HP FF)

Kapitola 7. - DOMOV

Tohle bylo opravdu směšné. Jak je možné, že i s tolika přáteli se ocitla sama uprostřed vlaku zmateně bloudící chodbami. Na někoho přeci v nejbližší době musela narazit. No ne?

Stále vlečící těžký kufr procházela kolem jednoho kupé za druhým, ale známá tvář zatím nikde. Až v jednom ze vzdálenějších vagónů se z kupé vynořila kštice divokých černých kadeří. Už podle vlasů bylo Evin jasné, kdo je jejich majitelem, přesto však počkala, dokud se neotočil, aby si mohla být naprosto jistá.

„Ahoj Evin." Zvolal zvesela chlapec rozhlížející se po chodbě.

„Ahoj SIriusi." Pronesla v odpověď a přihodila přátelský úsměv.

„Koukám, že hledáš místo," podotkl, když za dívčinou siluetou spatřil mohutný kufr, „nechceš si jít třeba sednout k nám? Je tam i Remus a ještě Peter s Jamesem, ale těm by to nemělo vadit."

Evin s úlevným přikývnutím vyrazila vstříc jejich kupé, jenže sotva se ocitla na prahu, tak byla počastovaná několika pohledy. Jeden jí byl příjemným, protože to byl Remusův nadšený pohled, který ji přímo vyzíval dovnitř, druhý byl pouze stydlivý a dívce nevadil, zato ten třetí ji úplně zabrzdil. Ze sedačky ji skenovali dvě oříškové oči schované pod rouškou zamračeného obočí.

Pohled jakým ji dokázal obdarovat James Potter, byl nezapomenutelný. Za svůj krátký život se ještě nesetkala s tak do očí bijící nechutí, které se jí teď dostávalo z první řady. Siriusův předpoklad se v tu chvíli hroutil na padrť. Hned bylo jasné, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel.

„Ehm, Jamesi, Petere tohle je Evin." Oznámil Sirius do ztichlého prostoru, kde až nepříjemně převládalo obrovské napětí. Plavovláska mezitím tiše vyčkávala na vývoj situace.

„Pf, já tak nějak vím, kdo to je, už jsem jí viděl." Odfrkl si hrubě James. „ Ale ona chodí do Zmijozelu, nebo snad ne?"

Tohle ovšem dívku vytočilo. Nesnášela tyhle předsudky vůči jiným kolejím a jejich automatické řazení na Dobré, Hodné, Chytré a ty Špatné, za které už z principu považovali kohokoli ve Zmijozelu.

„Páni, ty jsi snad Génius. Máš s tím problém?" zeptala se rozlíceně.

„Jo, to bych teda řekl, že mám. Nehodlám tu sedět s nějakým slizkým Zmijozelem." Odpověděl a přitom o něco víc prohloubil své zamračení.

„Fajn, já tu být nemusím." Vypustila nakonec opět ledově klidným hlasem. „Promiň Siriusi, ale radši si najdu někoho, kdo mě nesoudí, když mě nezná."

S letmým pohledem na posmutnělého Remuse a zklamaného Siriuse se otočila a rázně vyšla z kupé. Než však zaklapla dveře, uslyšela několik dalších slov.

„Co to do tebe vjelo?" ptal se zaníceně Remus.

„Nevím, na tý holce mi něco nesedí."

Dál neslyšela nic, protože zaklapla dveře a urychleně mířila, co nejdál to šlo. Musela potom vejít do dalšího vagónu, aby konečně našla své přátele. V jednom kupé seděli všechny její kamarádky Aireen, Victoria a Jeane spolu se Sobiusem a Colem. S úsměvem na tváři vstoupila dovnitř, kde jí všichni úsměv pohotově opětovali.

„Nevěřím, že se mi podařilo vás najít. Prohledala jsem skoro celý vlak a vy nikde. Kde jste byli?"

„Promiň, nějak jsme se zdrželi, proto jsme pak zamířili rovnou dozadu." Odpověděla Aireen kajícně a stydlivě pohlédla na Evin.

„Nevadí. Hlavně, že jsem vás našla." Uvolnila se.

Vzápětí se nahnula dozadu a vtáhla dovnitř svůj velký kufr. Chystala se ho i uložit do přihrádky, jenže v tom ji předběhly dvě silné ruce.