Tajemství hada (HP FF)

Kapitola 19. - NAPĚTÍ

Nervozita. Přesně tento pocit procházel každičkou částí dívčina těla, když bez hnutí seděla na své posteli. Hlavu skloněnou v dlaních. Naoko docela klidně vyhlížející, uvnitř vedoucí zuřivý souboj.

Děsivě krásný úplněk se pomalu plížil nad obzorem, ačkoli slunce mu ještě nesvolilo vystoupit a ukázat se tak v plné síle.

Dívka však, i přes tento podivně vzrušivý fakt, stále seděla v zábalu smaragdové přikrývky. Tělo zápolící s rozumem a srdcem, měla pouze dvě možnosti.

Jasně si uvědomovala brnění v konečcích prstů, které ji svědomitě připomínalo, po čem její srdce prahlo. Byla to nezkrotná touha po chvilce strávené s přáteli v kůži tajemného hada. V její kůži, jež tak sladce zbožňovala.

Rozum ovšem vypovídal o něčem jiném a tím kazil jednoduchost rozhodování. Vhánějíc smutek do jinak klidné tváře připomínáním hořkých skutečností.

Bezmála tři dny s nikým pořádně nepromluvila.

Nechtělo se jí, protože věděla, že by musela dlouze vysvětlovat sled událostí, který si žádal vyřčení i jiných okolností, na něž zkrátka neměla výmluvu. Jak někomu mohla říct, co se jí skutečně honilo hlavou, když u ní byl James? Neměla nejmenší chuť si něco vymýšlet, jenže její srdce pomalu hlodala otázka, zda poté James všem pověděl o jejich společném incidentu, či nikoli.

Jejím ukvapeným rozhodnutím o vystavění pomyslných bariér jí zabránilo v tom, aby si od onoho dne promluvila s kýmkoli z jejích utajovaných pobertovských přátel. Dnes však měla jedinečnou šanci to vyřešit. Ačkoli, nebylo tohle přesně to, čeho se nejvíce bála?

Rozhodnutí padlo.

Evin se pomalu zvedla. Nehodlala tento večer strávit sama místo pomoci Remusovi, to si nezasloužil. Ať už její přítomnost byla chtěná, nebo nechtěná, měla v úmyslu to zjistit. V hloubi duše nejspíš stále doufala, že by Jamesovo zjištění nemuselo mít tak fatální účinek. Že snad to nebrali tak vážně a jejich chování k její osobě se nezměnilo.

Hubenými prsty přes sebe přetáhla teplý kabát, protože venku se už v těch pár dnech výrazně ochladilo. Teplota klesala dolů rapidním tempem, zatímco krajinu pomalu zahalovala zimní přikrývka.

Knoflíky připnula pouze ledabyle, a pak za použití hůlky na sebe poprvé naostro použila zastírací kouzlo, které o prázdninách párkrát trénovala. Poněkud rychlejšími kroky poté vyšla z pokoje chystajíc se projít společenskou místností a vytratit se ven.

Její myšlenku pozastavila jen jedna malá přestávka, kdy zpozorovala Sobiuse sedícího zamyšleně u krbu. Výraz z jeho tváře plavovláska lehce identifikovala jako sklíčený. Chudák, dostal jen omezené informace, které si mezi sebou studenti šeptali, protože, jak už bylo zmíněno, Evin se od té doby uzavřela do sebe. Mrzelo ji, že mu nic neřekla, nevysvětlila a pouze mlčela, jenže to byl způsob, kterým se s tím chtěla vypořádat.

Chvíli zapochybovala o cíli své cesty napřahujíc dlaň směrem k chlapci, ale posléze se zase vzpamatovala. Musela jít. Dnešní večer patřil někomu jinému.

A tak kráčela zasněženou plochou až ke známé vrbě, kterou s lehkostí uklidnila, aby prolezla skrz, jak se jí tak zdálo, stále menší tunel.

Na moment se ale předtím ještě zastavila.

Myšlenkové pochody plavovlásce pořád dokola předhazovaly všechna možná kritéria a úskalí, která ji brzdila. Zhluboka polkla sbírajíc smítka svého odhodlání. Skrčila se a vešla dovnitř, mezitímco se vrba opět probouzela k životu.