Říše Fantazie

6.Kapitola-Přes hory

Byla jsem utahaná. Šli jsme už několik týdnů a bez výsledku. Obešli jsme jednu horu, ale stejně nám zbývá velký kus cesty. Navíc nám docházelo jídlo a pití. Upřímně nevím co jsem si myslela, když jsem se vydala na tuhle nebezpečnou cestu a odešla z domova. Asi jsem stejný blázen jako můj otec. Nevím co jsem si myslela že tu najdu, vím co jsem tu našla zimu, bolest, hlad a nic víc. Aria to asi vidí stejně, ale myslím že už k sobě nemáme tak blízko jako dřív.
Zrovna jdeme po stezce jedné z hor, možná bylo lepší jít přes lagunu, když jsme se rozhodovali tak jsme to ,ale nevěděli. A teď už s tím nic nenaděláme.
Stezka byla úzká asi jeden metr, sníh co napadl na ní stále přimrzal, takže pěkně klouzala.
Měla jsem hlad, ale už nám nezbylo žádné jídlo, nejedla jsem už několik dnů. Byla jsem hodně unavená, už jsem nemohla.
,,Ario co budeme dělat?"řekla jsem. ,,Já už nemůžu", když jsem mluvila musela jsem překřikovat vítr který kolem nás vál. U nás v říši prostě nikdy nemohlo být hezké počasí.
Aria se na mě otočila, vypadala příšerně, měla velké kruhy pod očima a vlasy měla zacuchané  do chumlů. O našem oblečení radši nebudu ani mluvit. Bylo zašedlé, špinavé, příšerně páchlo a na některých místech bylo roztrhané.
,,Já nevím",konečně na mě zakřičela Aria.
Stezka byla velmi úzká a pod námi bylo hluboké propadliště, asi několik desítek metrů. Kdyby jsme spadli dolů, nebo by jsme sklouzli stálo by nás to život.
Zastavila jsem se abych popadla dech. Chtěli se mi strašně spát, byla jsem strašně unavená. Z mého omámení mě vytáhl hlas Arii.
,,Rebeko musíme jít, jestli tu usneš, umrzneme tu",křičela na mě.
Začala jsem se vláčet ku předu, byla hrozná zima asi deset stupňů pod nulou.
Šli jsme dalších pět minut když mě Aria zatáhla do skalního výklenku. Později jsem zjistila že je to jeskyně. Šli jsme dovnitř, nic jiného nám ani nezbývalo. Skoro jsem usínala ve stoje.
V jeskyni bylo větší teplo než venku a hlavně tu nefoukal ledový vítr. Vypadalo to tu útulně skoro jako kdyby tu někdo bydlel. Jeskyňku pokračovala dál dozadu, šli jsme se tam podívat. Měla jsem hrozný hlad, byla bych ráda i za pečenou krysu, snad tu něco najdeme.
Když jsme přišli do zadní části jeskyně našli jsme tam několik věcí. Byla tam jedna medvědí kožešina která vypadala nově, jako by tu ještě nedávno někdo byl. Ležel tu i kožený vak jako  jsem měla já.
,,To je divné",řekla jsem, byla jsem hodně otupělá.
Takže moje další reakce nebyla tak překvapivá. Nezačala jsem ječet ani křičet nebo brečet. A mohla bych ,protože k nám šel další vlk. A přísahala bych že ty jeho oči jsem už někde viděla. Neutíkala jsem, jenom jsem tam stála. Aria jenom vzdechla.
O chvíli později jsme však obě ječely.
Z krásných šedých tlapek vlka se začali stávat lidské ruce. Protáhly se mu prsty a zmizela z nich kožešina. Kožešina se stratila že všech čtyř tlapek. V dalších minutách se mu ztratila i ze zad a nakonec i z obličeje.
Stál před námi člověk, chlapec.