Říše Fantazie

10.Kapitola-Nepřítel

Uplynul týden od chvíle kdy jsme objevili jeskyni. Za tu dobu se  nestalo nic zas tak zajímavého. Já jsem se dozvěděla několik zajímavých věcí o Matym a začínala jsem ho docela chápat.
Zjistila jsem že nechtěl aktivovat svou vlčí kletbu, ale kdyby to neudělal umřel by. Byl smrtelně nemocný, nemocí na kterou v té době neexistoval lék. Umíral a protože vlci mají nadpřirozené hojení mohlo ho to zachránit. A tak mu nic jiného nezbylo, příjmul svou vlkodlačí kletbu a od té doby je vlkodlak. Ale prý by mu stačil jen obyčejný, šťastný lidský život.
I když jsme se znali jen týden měla jsem ho ráda, ale Aria moc né.
Asi se pořád nesmířila s faktem že existují vlkodlaci, nebo se jí Maty prostě nezamlouval. Bylo mi to celkem jedno byl to její názor, já měla svůj.
Bylo poledne, seděli jsme na kamenech co leželi v jeskyni a mluvili jsme.
,, Co bude dál?"zeptala jsem se.
,,Jak to myslíš co bude dál,"řekla Aria s Matym zároveň, přičemž se  navzájem propalovali po mihledem.
,,No přece nebudeme navždycky trčet tady v jeskyni, vždyť tu ani nic neděláme" řekla jsem.
,,No já čekal že se něco samo stane",řekl Maty.
,,Aha no",řekla jsem. To byla dost nepovedená konverzace.

Asi kolem čtvrté hodiny se rozpršelo. Déšť byl tak nepřístupný že venku nebylo vidět dál než na pět metrů. Ochladilo se to jsme poznali i tady v jeskyni.
Seděla jsem a pozorovala Matyho klidné oči, klidné do té doby než se jeho výraz změnil. Než se změnil do výrazu který jsem neuměla pojmenovat. Díval se ke vchodu do jeskyně, taky jsem se tam podívala a potom i Aria. Blížil se k nám šedočerný obrys. Byl to vlk.
Otočila jsem se na Matyho, ten už byl ve vlčí podobě. Stoupl si přede mě, málem mě při tom porazil a začal zlostně vrčet. Vypadalo to skoro jako by mě chránil, možná to i dělal, v té chvíli jsem si to nějak neuvědomovala.
Další události se odehrálo velmi rychle.
Černošedý vlk se rozeběhl a potom skočil. Neskočil po Arie, ani po nádherném šedém vlkovy, který stál po mém boku. Skočil po mě.
A udělal mi mnohem větší zranění než minule u jezera. Měla jsem pocit že mám obří díru v břiše, nebyla tam díra, byl tam hluboký škrábanec.
,,Au!"můj výkřik byl slyšet ještě dlouho potom.
Krvácela jsem, na břiše jsem měla několik škrábanců, měla jsem i několik menších, těm jsem nevěnovala svou pozornost.
Seděla jsem na zemi, rukama jsem se držela za břicho které krvácela. Pomalu jsem tam omdlévala, připadalo mi to jako věčnost. Jenom sem tam bylo slyšet vlčí za vytí.
Mezitím co jsem omdlévala na zemi se totiž na šedočerného vlka vrhnul můj šedý vlček, který se za mě bil nevím proč.
Aria která se vzpamatovala že svého šoku, ke mě přispěchala a začala něco říkat. Nejspíš mě litovala, já jsem, ale byla úplně mimo.
Aria vzala nějaký kus látky a obvázala mi s ní břicho, moc to nepomáhalo, ta bolest se nedala snést.
Po nějaké chvíli jsem slyšela hlas.
,,Věděla jsi že nemůžeš vyhrát", řekl černošedý vlk, asi se musel přeměnit ,aby mohl mluvit to jsem já neřešila.
Omdlela jsem. Probrala jsem se, pořád jsem ležela na podlaze.
Pořád jsem se držela za břicho, nade mnou se skláněly dvě postavy.
,,Jak moc je to špatné?"zeptala jsem se, měla jsem svůj odhad, hodně špatné ,mluvení mi dělalo dost velký problém.
,,Já nevím, můžu se podívat?"řekl Maty.
,,Klidně".Aria ho obdařila starostlivým pohledem.
Stáhnul mi látku z břicha. V dalších několika minutách se jeskyní nesly moje výkřiky.
,,Můj odhad, hodně špatné",řekl Maty se smutkem v očích, asi největším jaký jsem u něj kdy viděla.
,,Umírám? Buďte upřímní",řekla jsem.
,,Mám být upřímný? V tom případě ano, umíráš".