Stála jsem na molu.
Kolem mě protékala voda nezamrzající řeky. Lidé jí tak říkali, protože nezamrzala ani, když bylo mínus deset stupňů a sněžilo. Právě teď byla teplota na nule, kolem mě se vznášely sněhové vločky.
Po tvářích mi stékaly slzy. Měla jsem na sobě černé šaty se spoustou kožichu kolem krku. Za půl hodiny začínal pohřeb. Pohřeb mé vlastní maminky.
Moje maminka zemřela na rakovinu. A já jsem teď zůstala úplně sama. Můj otec nás opustil ,když jsem byla malá. Odešel do hor. Celá vesnice jím velmi opovrhovala. Můj otec byl jiný. A rád porušoval pravidla, ať si o něm lidé mysleli cokoliv.
Žiju v malé vesnici u řeky. Kolem není žádná další civilizace, proto to opovržení mým otcem. Kolem naší vesnice se nachází jen Smaragdové jezero které je obklopené pohořím Onix. Pohoří je nepřístupné, nikdy tam nikdo nechodí. Naše vesnice kdysi bývala velkým městem, jenže teď tu zbývá jen pár desítek lidí.
Mé rezavé vlasy mi začínaly přimrzat ke tváři, stála jsem tu až moc dlouho.
Za sebou sem uslyšela kroky a známý hlas.
,, Rebeko," poznala jsem ten hlas , byla to Aria. Moje nejlepší kamarádka, od doby co pamatuju.
,, Měli by sme jít "řekla Aria. Její tmavé vlasy byli dneska moc rozcuchané. To se Arie nestávalo, ale teď foukal vítr a její vlasy cuchal do chumlů.
,,Dobře půjdeme", řekla jsem.
ČTEŠ
Říše Fantazie
FantasíaUtekla jsem z vesnice kolem které není žádná další civilizace, ale později se ukázalo že to vůbec není pravda... Já svého rozhodnutí ani v nejmenším nelituji, kdo by taky litoval že potkal svoji spřízněnou duši? Nikdo. Sice musím čelit nebezpečí,al...
