Vztah s youtuberem [OPRAVA]

23.Kapitola

Pohled Kláry

Pátek

Právě jsem přežila Den Třetí Po Vadimovi. Čas plynul a plynul. Nacházím svůj telefon a píšu Bety.

Klára: Ahoj, nezajdeme někam? :)

Místo ní mi odepisuje Vadim.

Vadim: Chci se sejít.

Toho budu litovat. Na získání odvahy se nadechuju.

Klára: Kdy?

Vadim: Máš čas zítra?

Klára: Ano. 

Vadim: Zítra budu čekat před tvým barákem v 18:00.

Neodpovídám. Chci ho vidět? Ano, chci. Ale budu se na to muset psychicky připravit.

Sobota

Je 17:52. Sahám pro kartáč a češu si vlasy. Když koukám na hodiny potom, už je 17:55. Klíče a telefon si dávám do kapsy a ještě se koukám z okna, jestli tam vážně stojí.

,,Já už jdu. Ahoj, mami." 

,,Kláro, počkej. Opravdu to chceš?" ptá se starostlivě. Přikývnu a zavírám za sebou. Otevírám dveře a moje oči se setkávají s jeho. Scházím schody k němu dolu.

,,Kdys naposledy jedla?" vyjíždí na mě.

A sakra.

,,Ahoj, Vadime. Taky tě ráda vidím."

,,Na tu tvou prořízlou pusu teď nejsem zvědavý, odpověz mi."

Ty bláho.

,,Ehm... k obědu jsem měla jogurt. Jo a pak banán."

,,A kdys měla naposledy skutečné jídlo?" jsem ticho. Sklopím oči ke svým prstům.

,,Takže? Tvé poslední jídlo?"

,,To tě vůbec nemusí zajímat, Vadime." zabrblám a cítím se přitom nad míru statečně.

,,Zajímá mě všechno, co se tě týká. Tak povídej." 

To teda nezajímá. Frustrovaně vzdychnu a obracím oči v sloup, načež on přimhouří oči. 

,,Takže?" upomíná mě už mírněji.

,,Čínu, minulý Úterý." špitnu.

Zavírá oči a já zahlédnu, jak se mu ve tváři mihne zlost. Nebo snad lítost? ,,Aha," odtuší bezbarvě, ,,Vypadáš, jako bys za tu dobu zhubla přes dvě kila, možná víc. Prosím, jez, Kláro." nabádá mě káravě. Dívám se dolu na propletené prsty. Proč se s ním musím vždycky cítit, jako rozmazlené děcko?

,,Jak se máš?" ptá se pořád mírným hlasem.

No, ve skutečnosti pěkně mizerně... Nutkavě polknu. ,,Kdybych ti řekla, že jsem v pohodě, lhala bych."

Následuje jeho ostrý nádech. ,,To já taky," vzdychne a natáhne se pro moji ruku, ,,Chybíš mi." dodává ještě.

Ach ne. Ten dotyk, tělo na tělo.

,,Vadima, já...."

,,Prosím, Kláro. Musíme si promluvit."

Asi se rozbrečím. To ne. ,,Vadime, já... prosím... už jsem se nabrečela dost." šeptám a pokouším se udržet emoce pod kontrolou. Došli jsme až do parku a sedli jsme si na lavičku.

,,Zlato, to ne." přitahuje si mě za ruku a dřív než se vzpamatuju, sedím mu na klíně a on mě objímá, s nosem zabořeným do mých vlasů. ,,Strašně moc si mi chyběla, Kláro." vydechne.

Chtěla bych se mu vzepřít, abych si udržela aspoň nějaký odstup, ale jeho paže,jsou kolem mě utažené těsně. Pevně si mě jimi tiskne k hrudi. A já se uvolňuju. Ano, přesně tady chci být. Opírám si o něj hlavu a on mě opakovaně líbá na temeno. Tohle je domov. Voní čistým prádlem, aviváží, sprchovým gelem a mou nejmilejší vůní. Tou jeho. na kratičkou chvilku si dovoluju podlehnout iluzi, že bude všechno v pořádku. Velmi osvěžující myšlenka pro mou vyprahlou duši. 

,,Odpouštím ti," pošeptá mi, ,,Nemůžu bez tebe být. Ty tři dny bez tebe, byly jako peklo." utahuje svoje sevření ještě víc. Pootočím hlavu a vtisknu mu rty na krk.

Je to tu :3

Komentář a ***** potěší  ♥

Vaše ♥ Lucy Berry ♥

Miluju vás ♥ *