Vztah s youtuberem [OPRAVA]

24.Kapitola

  Pootočím hlavu a vtisknu mu rty na krk. Vdechuju jeho vůni. Je božská, moje nejoblíbenější na celém světě. A tak sedím, schoulená v jeho objetí.

Probouzím se, když zastavujeme u... Vadimova baráku? On mě celou dobu táhl a náruči?

,,Ahoj." Zdraví mě Vadim tiše.

,,Ahoj. To si se se mnou táhl celou tu cestu?"

,,Jo, už to tak vypadá." 

,,Jsi blázen." zahihňám se.

Sedím na gauči a koukám se na televizi. Vadim teď někam odešel a ani mi neřekl kam.

Za chvíli slyším klíče v zámku a typuju si, že je to Vadim. Vstávám a jdu se ujistit, že je to on.

,,Ahoj."

,,Ahoj." usmějě se na mě tím jeho plachým úsměvem.

,,Kde si byl? Bála jsem se tu." zažertuju. Odpovídá mi a já jenom přikyvuju.

,,A teď se jde do postele," vyjeveně na něj koukám, ,,a spát."

,,Ale mě se ještě nechce." fňuknu jako malé děcko.

Ušklíbne se na mě. ,,Proč měla si snad něco v plánu?"

Hned se mi hrne krev do tváří. ,,No, možná."

Uchechtne se. ,,Kláro, nehodlám se tě znovu dotknout. Ne, dokud mě o to nebudeš prosit."

,,Cože?"

,,Aspoň tě to donutí se mnou začít komunikovat. Příště, až se budeme milovat, budeš mi muset přesně popsat, co chceš a pěkně do detailů."

,,Eh."

,,Postel." prstem ukazuje na postel.

,,Za chvíli přijdu k tobě." lehám si a zavírám oči. I když vím, že jen tak neusnu. Cítím jemné zhoupnutí postele. 

Neděle

Probouzí mě horko. Jsem obtočená kolem Vadima, který mě k sobě tiskne navzdory tomu, že tvrdě spí. Skrze závěsy proniká měkké světlo. Hlavu mám opřenou o jeho hruď, nohy propletené s těmi jeho a ruku přehozenou přes jeho břicho. Opatrně nadzdvihnu hlavu, mám strach, abych ho nevzbudila. Ve spánku vypadá tak mladý, tak uvolněný. 

,,Ahoj." uculím se na něj provinile.

,,Ahoj," odpovídá nejistě, ,,Co to děláš?"

,,Dívám se na tebe."
Ušklíbne se a já mu to oplácím.

,,Máš hlad?"
Přikývne. Vstávám a loudám se do kuchyně. 

Když se vracím, přináším s sebou ještě dva talíře s palačinkami. Ještě se vracím pro pití. 

Snídaně probíhala normálně.

Celou dobu jsme byli venku. Teď jdeme k nám a už je celkem pozdě. Když se kouknu na hodinky, zjistím, že je něco málo přes půl jedenáctou.

,,Myslím, že se najíme později," řekne tiše, ,,Ulož to kuře do lednice."

 Zvedám misku s nakrájeným kuřetem, trochu roztřeseně ji přikrývám talířem a strkám do lednice. Když se pak otočím, stojí Vadim hned za mnou. Stojíme a hledíme na sebe, vzájemně se do sebe vpíjíme pohledy. Atmosféra kolem nás zvolna houstne, plní se napětím, téměř jiskří. Oba mlčíme, jen se... díváme. Skousnu si ret, protože se mě zmocňuje  touha tak intenzivní, až se mi úží dech a kypí krev v žilách, tak žhavá, že se mi rázem propaluje všude od pasu dolů. Užasle sleduju, jak se má vlastní reakce odráží v jeho výrazu, v jeho očích.