Dishonored

Ke svobodě

Když se proplétám chodbami věznice, pomalu se mi vrací vzpomínky. Teď už bych se tu neztratil, vždyť jsem tady byl už tolikrát. Ale nikdy jako vězeň. Během těch šesti měsíců jsem toho hodně zapomněl, a to mě děsí. Snad se to všechno časem vrátí.

Na chodbě je stojan s meči a pistolemi. Meč už mám, ale pistole se mi bude hodit. Snad pouze v těch nejkrajnějších případech, protože nechci zalarmovat celou věznici. Vyjdu po schodech a projdu zamřížovanými dveřmi na ochoz. Proč někdo dává na dveře mříže, když je potom nechá otevřené? To mě znervózní. Ani jsem kolem nenarazil na moc strážných.

Jakmile mě to napadlo, prošel v chodbě přede mnou jeden ze strážných. Naštěstí si mě nevšiml. Trocha plížení a rána do hlavy. To momentálně vyřeší každý problém.

Najednou mi málem exploduje srdce, jak jsem se lekl:

,,Varování, zítřejší poprava je vyhrazena jen pro personál přiřazený k této události a pro schválené hodnostáře," je slyšet celou věznicí.

Pitomé hlášení, málem jsem z něj měl nehodu v kalhotách.

Z ochozu vedou krátké schody dolů do haly, ze které už vidím dveře od výslechové místnosti. Kupodivu není ani zamčeno, takže se lehce dostanu dovnitř. O to se také asi postaral můj neznámý přítel.

Uvnitř místnosti je mi to důvěrně známé, protože jsem většinu svého času ztráveného v Coldrige strávil právě tady. Projdu kolem mučícího křesla a doutnajícího ohně (pravděpodobně nachystaného také na mě). Obejdu zábradlí k velikému solu. Je uzpůsoben tak, aby si ten, co pokládá otázky, mohl pohodlně sednout přímo naproti vězni, viděl mu do tváře, slyšel ho, ale v případě ,,nehody" ho nic nepostříkalo nebo prostě aby nemusel čichat zápach, který provázel každého vězně. Všechnu špinavou práci jinak odvedl kat.

Na stole se nachází pár drobných (které si vezmu, později se určitě budou hodit) a hlášení velícího důstojníka:

Zpráva od velícího důstojníka, Corvův výslech

Corvo Attano, bývalý císařský protektor, byl předveden k výslechu. Má maximální prioritu. Výslech povede sám lord regent a nejvyšší vševidoucí Campbell. Bez váhání splňte každý jejich rozkaz a dejte pozor na mučitele. Jestli Corvo jeho rukou zemře, pak namísto veřejné popravy půjde na špalek vaše hlava.

Je dojemné, s jakou péčí jde lordu regentovi o můj život. Kdyby mě mučitel zabil, dal by na špalek jeho hlavu. Kdyby tohle všechno nezpůsobil, vřele bych ho objal a přátelsky bych ho poplácal po zádech. Ano, sarkasmus je jedna z věcí, které mě v těch dlouhých chvílích držely při životě. Už se ho asi nezbavím.

Za stolem se nachází malá místnost, ve které je trezor. V něm by se podle dopisu měla nacházet výbušnina, se kterou mám vyhodit do povětří dveře od věznice. Trezor také nebyl zamčený, stačilo otočit kolem a otevřel se. A výbušnina tam opravdu byla! Trochu jsem se obával, jestli se jim to povedlo ji sem propašovat, protože bez ní bych byl ztracený.

S bombou v kapse vyjdu z výslechovky a mé nervy podráždí další hlášení:

Varování. Opuštěné křídlo je pracovníkům údržby zapovězeno, nejsou-li v doprovodu důstojníka stráže. Průjezd křídlem je nutné domluvit minimálně týden předem.

Ten člověk u mikrofonu se asi opravdu nudí, když každých pět minut hlásí další informace, které za den nejméně desetkrát zopakuje. A nebo mu křivdím a má to přísně nařízené, což by znamenalo, že to tady má Burrows vše pěkně pod palcem. A to není dobré.

Vylezu na dvůr věznice a hned skočím zpět do stínů, protože se tam potichu baví dva vojáci.

,,Hackwarthe, ty zatracenej lenochu, už jsi obhlídnul dvůr?"

,,Pardon, ještě ne. Chtěl jsem předtím nahlásit ten únik páry ze včera"

,,Zapomeň na to! A hybaj na obchůzky. Jinak z toho budeme mít problémy oba."

,,No jo, už jdu."

Doufám, že se při své obhlídce nedostane až k mé cele. Budu sebou muset hodit. Hackwerth vyráží pryč, tak se mohu postarat o toho druhého. Pomalu se k němu blížím, když vtom mi pod nohou praskne kamínek a on se otočí. Intuitivně vyrážím kupředu a zarážím mu meč do krku. V jeho očích vidím zděšení. Vytáhnu meč, z jeho krku začne stříkat krev a svalí se na zem. Chvíli chroptí a pak ztuhne. Otáčím se od kaluže krve a uvědomuji si, proč jsem ostatní stráže nezabil. Oni za nic nemohou. Dostanou příkaz od lorda regenta a pokud ho nesplní, oni i jejich rodiny budou popraveni. Samozřejmě se najdou i takoví, co si v mučení a terorizování ostatních libují, ale těch je málo.

Zatřesu hlavou - na to teď nesmím myslet. Spustil by poplach a já bych se odsud nedostal. Buď já, nebo on.

Pomalu otevřu dveře od místnosti, ze které se ovládají dveře. Nikdo. Využiji příležitosti a otevřu si dveře ven. Pomalu se otevírají, když vtom přes ně projde další stráž.

,,Jaktože se otevírají? Wille, to jsi byl ty? Wille! Že ty jsi tam zase usnul."

Opravdu nevím, kam zmizel Will, ale jakmile on dveře od kabiny, dostane ránu jílcem mezi oči. S těžkým vzdechem se svalí na zem, až mám strach, že ho to neuspalo,ale opravdu je v bezvědomí.

Bez jiných obtíží projdu již otevřenými dveřmi a na ty vnější umístím bombu. Stisknu tlačítko a málem se poseru. Čas, na který je bomba nastavena, je jen 7 vteřin! Peláším co nejdál od brány, ale i tak mi výbuch málem utrhne uši. A s nimi i celo přední stěnu věznice.

Na nic nečekám a proběhnu ještě rozpálenými zbytky brány a jen taktak zastavím, protože padací most se začal okamžitě zvedat a já bych spadl do příkopu. Na ochozech kolem se začínají sbíhat stráže s pistolemi, a tak mi dojde, že mi stejně nic jiného nezbývá. Šipka mi nikdy nešla, tak prostě nějak skočím. Je to docela výška, takže náraz je docela tvrdý, ale já stejně hned začínám plavat pryč. Musím se potopit, protože mi kolem uší hvízdají kulky a přicházejí další stráže. Spustili alarm a s ním i sirénu.

Skoro bez dechu doplavu mimo dostřel a vylezu na břeh. Jak stálo v dopise, přede mnou je otevřený vchod do stok.