Dishonored

Příjezd do přístavu

Cesta trvala zhruba hodinu, i když mi to přišlo jako věčnost. Takhle nějak se musí cítit zpěvák před svým prvním vystoupením. V břiše jsem měl ten nepříjemný svíravý pocit, potil jsem se a neustále se ošíval. Tohle totiž není žádný koncert pro pár diváků. Já se právě chystám zbavit nejvyššího zástupce ,,církve" v Dunwallu. Při té myšlence mi běhá mráz po zádech. A ke všemu začíná hustě pršet.

,,Nebude to snadná cesta. Dřív stačilo jít přímo na Clovering Bouleward, teď je to ale složitější. Půlka města umřela na mor a druhá bojuje o to, co zbylo. Městská stráž pořád drží větší ulice a zřídila kontrolní stanoviště se světelnými zdmi. Kdo se pokusí projít skrz, skončí upečený na škvarek. A všude, kde to nemá pod kontrolou městská stráž, je území gangu."

,,Neznáš někoho ve městě, kdo by mi mohl pomoci?" ptám se, i když mi je jasné, že slovo ,,pomoc" je asi hodně přeceněné.

Samuel se zasměje: ,,Je tu pár pěkných ptáčků, co žijí na okrajích města, třeba Bábi Hadrová. Povídá se, že je šílená. Nevím co je horší, vyber si sám."

To už jsme ale u břehu, tak Samuel vypne motor a vystoupí a já za ním. Chvíli něco hledá po kapsách, až vytáhne zápalky. Schová se pod malý přístěnek u mola a rozdělá oheň. Potom ztuhne, upře zrak pod svoje nohy a až s nelidskou rychlostí se vrhne po kryse, která mu přeběhla přes špičku boty. Poté ji zabije, jedním tahem stáhne z kůže, vyvrhne vnitřní orgány, narazí na tlustý drát, který našel na zemi a dá opékat nad oheň.

,,Poslední dobou je to veliká pochoutka mezi chudými v Dunwallu. Normální jídlo už skoro není, příděly potravin ustaly před měsícem, a tak si musíme poradit sami. Možná to vypadá odporně, ale kupodivu je krysí maso výborné. Jen se musí dát pozor na to, aby se dobře opekla. Mohly by v ní být zárodky moru. Dáte si taky?"

U dvora jsem byl sice zvyklý na trochu jinou večeři, ale nyní nepohrdnu ani tou krysou.
,,Sem s tím, mám hlad jako vlk".

Světe div se, ale ta krysa opravdu chutný skvěle. Skoro jako kuře, jen je na ní méně masa.

,,Děkuji za večeři, Samueli, ale už musím jít. Noc je tady." A skutečně, slunce právě zapadlo a uličky kolem přístavu se noří do tmy.

,,Hodně štěstí, Corvo. Ať se vám daří. Budu tady čekat na váš návrat."

Stoupám po schodech, mokrý od hlavy k patě kvůli tomu věčnému dešti, a nemůžu uvěřit, jak moc se Dunwall změnil. Co všechno stačil mor společně s Hiramem Burrowsem za půl roku zničit. Ulice jsou skoro prázdné, jen sem tam se ve stínech krčí nějaké postav pochybného původu. Všude se válí odpadky: rozbité či poloprázdné lahve od pálenky, vysypaná okna, spadlé střechy, cihly, bedny, někde i mrtvé tělo, které ožírají krysy. Naopak na hlavní třídě to žije. Je maximálně osvětlená, aby stráže nikdo nepřekvapil ze stínů, a v průchodu do středu města šlehají blesky. Ne, to jsou elektrické výboje. Nyní už to vidím lépe. Celý oblouk je po obvodu posázen nosiči vysokého napětí, které spolu vytvářejí neproniknutelnou zeď. Jakmile se světelnou zdí někdo pokusí projít, výboj ho, jak už řekl Samuel, upeče na škvarek.

Strážníci mají také napilno, hází mrtvé zabalené do prostých pytlů přímo do zátoky. Skvělé, takhle se mor bude šířit i ve vodě.

Pokusit se vypnout zeď by bylo dosti složité a navíc bych přilákal nechtěnou pozornost, tudíž se vydám doleva, do poněkud menší ulice, která ještě není tak temná, tudíž by mi niko nemusel vrazit kudlu do zad, aniž bych si ho nevšiml.

Najednou ale uslyším, jak si někdo vesele prozpěvuje: ,,Babičko, babičko, babičko, pojďte dneska se mnou ven. Babičko, babičko, nejde to, jste tuhá na kámen."

Řekl bych, že to nemůže být nikdo jiný, než šílená Bábi Hadrová.