Dishonored

Bábi Hadrová

Pravděpodobně zrovna měla dobu jarního úklidu, protože z balkónu nad svými dveřmi vyhazovala všemožné haraburdí.

,,Říkala jsem ti, nože chodí vlevo... vždycky chodily vlevo... ty nikdy neposloucháš."

Jelikož s ní nikdo na balkóně nebyl  a je všeobecně známo, že bydlí sama, jsem usoudil, že její proslulá ,,šílenost" je jen pokročilým stádiem schizofrenie.

Věřte mi, nejradši bych se jí velikým obloukem vyhnul, ale něco mě k tomu domu táhlo. Pálila mě Cizincova značka a cítil jsem, že z jejího domu sálá magie. Tam uvnitř má něco velmi cenného, velmi mocného. Podlehl jsem nutkání a zaklepal na její dveře. Přinejhorším se alespoň dostanu z toho odporného deště.

Jenže nikdo se zevnitř neozval. Zkouším dveře otevřít, jenže jsou zamčené. 

Slyším šouravé kroky směrem ke mě a poté, co se dveře otevřou, mám co dělat, abych neutekl na druhý konec města. Bábi Hadrové musí být nejméně sto let, visí na ní kůže a pusu má tak rozšklebenou, že to vypadá, jako by od koutků měla dvě dlouhé jizvy táhnoucí se až pod ucho. Oči má zakalené, pravděpodobně je slepá, i když se dokáže pohybovat bez pomoci. Zároveň jsem v nich viděl nepochybné šílenství. Když jsem jako malý vyrůstal v Carnace a maminka mi vyprávěla o ježibabách, představoval jsem si je nějak takhle.

,,Jsi to ty, manželi můj drahý?"

,,Ehm... ne, já jsem..."

,,Bohužel mé oči už nejsou, co bývaly. Ale nestůj tady jen tak, pojď dovnitř z toho hrozného deště."

Vešel jsem tedy dovnitř a zavřel za sebou dveře. Trochu se mi sevřel žaludek, když je zamkla a klíč si schovala do kapsy.

,,Jen pojď dál, neostýchej se, večeře je na stole."

Ta ,,večeře" se skládala z vykuchaných syrových krys, dešťové vody a plesnivého chleba. Zase takový hlad jsem neměl.

Najednou sebou ale trhla a opět začala mluvit jako někdo úplně jiný, někdo vzdálený. 

,,Neviděl jsi mé ptáčky? Ti miláčkové bez své bábinky hladovějí. Tady jsem, ptáčkové."

Když mluvila, vydávala takové podivné mlaskání, což společně s ptáčky byla poslední kapka. Chtěl jsem jí říct, ať mi dá ten klíč a já můžu odejít, magie nemagie, když vtom někdo zabušil na vchodové dveře.

Bábi se zašklebila ještě odporněji pověděla mi:

,,Ach pro pána, pro pána. Myslím, že za mnou už zase chodí pánové. Ale ne tak jako dřív, né ti milí. Slyšela jsem je a nevypadali jako slušňáci. Bábi Hadrová, Bábi Hadrová, otevři nám. No, kdyby věděli, co je pro ně dobré, tak zase jdou, ale co nadělám. Tady je klíč od dveří. postaráš se o ty hrubiány, že?"

Udělal bych cokoliv, abych se vyhnul té večeři, a proto jsem přikývl. Bábi mi podala klíč a já šel otevřít. A zjistil jsem, že to nebyl můj nejšťastnější nápad. Za dveřmi totiž stáli Slackjawovi gangsteři, a zřejmě se trochu polekali mé masky.

,,Co to kur..." zařval ten první a vytáhl meč, ale já zareagoval instinktivně, jako by znamení vypálené na mé ruce vědělo přesně, co má dělat. Napřáhl jsem levou ruku a vyslal kinetický výboj, který toho hromotluka odhodil na protější stěnu. Jelikož bylo slyšet silné křupnutí, pravděpodobně mu náraz zlomil vaz.

Další dva, co byli s ním, náraz pouze povalil na zem. Hned byli ale na nohou a s tasenými meči se vrhli na mě. Já byl ale připraven. Levého útočníka jsem odrazil naplocho čepelí meče, takže na chvíli ztratil rovnováhu, ale udržel se na nohou. Jenže se dostal do cesty jeho společníkovi, který na mě šel zprava. Aby nesekl svého druha, musel dát svůj meč stranou, čehož jsem já hned využil. Jediné švihnutí a jeho hlava se kutálela na dlažbě. Když se ten první vzpamatoval a uviděl to, dal se na útěk. Já ho ale nechat utéct nemohl. Vytáhl jsem svou kuši, zamířil prchajícímu hromotlukovi mezi lopatky a... -brnk- svalil se na kamennou dlažbu jako před chvíli jeho kumpáni.

Těla jsem odnesl do blízkého kontejneru, pravděpodobně je stejně dříve sežerou krysy než je někdo najde, a vrátil se za Bábi. Ta byla náramně spokojená.

,,Ach drahoušku, já věděla, že mi s těmi nevychovanými chlapci pomůžeš. Můj statečný pane. Poslouchej, Bábinka má pro tebe dáreček k narozeninám. Dostala jsem ho od Cizince a teď ho dám tobě. Jdi si pro něj. Je tam nahoře, na toaletním stolku. Myslím, že ti udělá pěknou postavu. pamatuješ, jak jsme tancovávali? Naše večírky byly velkolepější než ty u Boyleů. Všichni na nich chtěli být."

Hned co to dořekla, opět v ní převládla její druhá osobnost. Opustil jsem pokoj za hlasitého mlaskání, cvakání a pípání imaginárních ptáčků. 

Tenhle dárek od Cizince byla runa. Proto jsem z tohoto domu cítil takovou zvláštní auru. Jakmile jsem jí sebral, Bábi se najednou zničehonic objevila za mnou. Vůbec nebyla slyšet přicházet.

,,Doufám, že se ti můj malý dárek líbil. Je to to nejmenší, jak se ti mohu odměnit za to, žes vyhnal ty hulváty. Já ty děti z Bottle Street nesnáším. Hrubiáni, každý jeden z nich. Shnilá jablka. A ten Slackjaw je z nich nejhorší. Víš, co mě zrovna napadlo? Mohl bys pro mě udělat ještě něco jiného. Další malou službičku. A já ti dám další dárek. Další krásnou runu, vyřezanou z kostí mrtvé velryby."

,,A co je to za službičku?" zeptal jsem se nedůvěřivě.

,,Pamatuješ si mého doktora, drahoušku? Doktor Galvani, to byl ale chytrý pán. měl v laboratoři spoustu hnusných krysích vnitřností a všemožné nemoci. To by ale bylo neštěstí, kdyby se něco z toho hnusu nějakým nedopatřením dostalo do destilační aparatury, ve které gang z Bottle Street vyrábí elixír, že?"

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším: ,,Vy chcete, abych sabotoval výrobu jednoho ze dvou jediných léků, které proti moru účinkují?"

,,Jen chci, abys udělal co je správné, drahoušku. Ti darebové skutečný elixír ředí vodou,aby ho prodali víc, a stejně potom neúčinkuje. Ukončit to bude jedině dobře. A jako odměnu dostaneš další dárek, jako byl ten první," dořekla a už zmizela pod schody.

To mi stačilo. Rozloučil jsem se se šílenou Bábi Hadrovou a  vyrazil zpět do deště s přemítáním, co je na tomto světě vlastně správné.