NIKDY NEZAPOMENU! [YAOI]

Kapitola 9

Joel:

Celou noc jsem byl v nemocnici. Čekal jsem v čekárně kde jsem pak usnul. To byl důvod proč jsem tam byl celou noc. Ovšem to by nebyl bráška aby to mamce neřekl. Okolo 5 hodin ráno tam dorazila mamka a sedla si vedle mě, čímž mě vzbudila. Rozhlédl jsem se a došlo mi že jsem v nemocnici.
"Perry mi řekl že tu skončil tvůj kamarád. Co se stalo? Prý by jsi mi to měl říct ty." koukla se na mě starostlivě mamka. A tak jsem ji řekl co se tu noc stalo. 
"Oh... To je mi líto..." podívala se smutně. "Mami... Měl bych ti něco říct... Jsem bi..."
Čekal jsem kdy mi sakra vlepí facku nebo mi vynadá. Místo toho přišlo objetí.
"To je v pohodě." usmála se.
Doktor tam pak přišel a podíval se na mě: "Ty budeš kámoš Maxe že?"
"Ano... Jak je mu?" "Protrpěl seriózní nehodu... Jestli se do třech dnů neprobudí... Dáme mu čtvrtý jako záchranu... Ale obávám se že v tom jeho stavu... ... To nepřežije."
Ta věta mě ranila u srdce. Jak jako nepřežije...? Neměl jsem na to náladu...
"Přijďte za ním pozítří." řekl doktor a odešel.
Podíval jsem se na mamku a vzdychl jsem: "Jdu se projít... Jdi domů."
A odešel jsem.

Proházel jsem se. Nedokázal jsem uvěřit že je šance že Max umře. Jak rád bych mu chytil ruku. Jak rád bych ho objal. Jak rád bych se s ním mazlil a slyšel jeho stény. Sakra Joeli! Nemysli na- ... Miluji ho? 
Po cestě jsem potkal Perryho a Barryho.
"Ahoj..." pozdravil mě Perry. "Hm." podíval jsem se na něj smutně.
"Je mi fakt líto co se stalo Maxovi." objal mě Perry. "To je v pohodě... Spal jsem v nemocnici... Pokud se do tří dnů neprobudí. Tak mu prý dají čtvrtý jako záchranu. Když ani to nepomůže... Tak..."
Podíval jsem se na Barryho a řekl: "Takže... Vy dva. Jak jste to vlastně dali dohromady?"
"No... Neměl-" nedořekl Perry, protože ho Barry přerušil: Prostě ke mně chodil. Bavili jsme se... A pak jsme se začali ptát na věci jako třebas... Máš holku. A tak..."
"No a pak se to prostě stalo." řekl Perry. 
"Jasný... No já budu pokračovat v mé cestě..." a odešel jsem.

Sakra nevím co budu dělat pokud mi umře. Pokud mi umře? Mi? Sakra Joeli... 
Potuloval jsem se venku celý den. Došel si pro něco k jídlu. Koupil jsem si pití.
Došel jsem pozdě večer domů a šel jsem se osprchovat a usnul jsem.
Ty dva dny (Neděle a Pondělí)... Stály naprosto za nic. V pondělí jsem neposlouchal vůbec nic co nám učitel řekl. 
Když jsem se konečně další ráno po pondělním dni probudil. Šel jsem se umýt a později vyrazil do školy, kde jsem to přetrpěl. Bohužel jsem tam narazil i na ty kretény. Akorát jsem vycházel o přestávce ze záchodů. Ti kluci mě chytili a šli se mnou dovnitř.
Jeden z nich řekl: "Tak. Co s tebou provedeme?"
"Jdi do háje!" zakřičel jsem a chtěl jsem se rozeběhnout. Jeden z těch kluků mě shodil na zem. Začali mě tam kopat a mlátit. Pak odešli. 
Šel jsem do třídy. Měli jsme mít jen dvě hodiny, ale poslední nám odpadla tak jsme končili dřív.
Odpoledne jsem dorazil do nemocnice, ale Max se stále neprobouzel. Doktor mi řekl že naděje je v tahu.
Stál jsem tam u jeho postele a začal jsem brečet. Okolo šla sestřička.
"M-M-Maxi... N-Nechci abys mi umřel... Ve š-škole mě zase zmlátili... Já nevím co tam bez tebe dělat... .." řekl jsem.
Sestřička stála u prahu dveří a řekla: "Jsi v pohodě? Nechceš kapesník?" 
Zakýval jsem hlavou a sestřička mi dala kapesník a já si otřel slzy.
"Je mi to líto. Zítra je poslední den, chtějí mu dát čas maximálně do 12."
"A-ale j-já mám š-školu..." vykoktal jsem.
"Učitel tě snad omluví ne? Jen mu řekni že se s ním chceš rozloučit." usmála se sestřička.
Pak jsem tedy odešel. Dorazil jsem domů a k večeru zavolal učitelovi.
"Haló?" ozvalo se na druhé straně.
"Pane- ... Damiane... Chci se omluvit. Zítra nepřijdu, Maxovi dali čas do 12. Pokud se neprobudí, chci se s ním aspoň rozloučit."
"Chápu... Dobře... Uvidíme se ve čtvrtek."
"Díky." a zavěsil jsem to. Pak jsem si lehl na postel a usnul jsem.

Další den ráno jsem si sedl. Nemohl jsem uvěřit že dnes je ten den... Kdy se rozloučím s Maxem. Šel jsem se umýt a pak jsem se převlékl a šel do nemocnice. 
Seděl jsem u postele celou tu dobu. Bylo 12. Doktor přišel se sestřičkou dovnitř. Držel jsem Maxovi ruku.
"Měl bys jít, chlapče." řekl mi doktor.
Podíval jsem se na Maxe. Z očí mi zase tekl proud slz. Přišel jsem k němu blíž a dal mu pusu na čelo. Moje slzy mu kapaly na čelo. Otočil jsem se na doktora a pustil jsem Maxe. Najednou jsem ale cítil dotyk. Dotyk Maxovi ruky.
"J-Joeli..." řekl Max. Otočil jsem se a uviděl jsem že se probudil. "M-M-M-MAXI!!!!" vykřikl jsem tak že to bylo slyšet snad na celou chodbu nemocnice.
"No to je zajímavý..." 
Podíval jsem se na doktora a zeptal jsem se ho: "Co?"
"Měli jsme tu dva takovéto případy... Kdy kulka nebo cokoliv prošlo blízko srdce... Oba dva případy nikdo nepřežil... Dal jsem vám čtyři dny... Do dvanácti... Protože touhle dobou ti pacienti se nehýbali... Nic... Žádná zmínka že by žili. Tvůj kámoš dokázal něco co se nikomu jinému nepovedlo."
Pouze jsem se usmál a objal jsem Maxe. Pak jsem musel odejít.
V sobotu ho už měli pustit tak jsem si řekl že to vydržím.

Než uplynula sobota tak jsem chodil do školy. Řekl jsem tu změnu učiteli... Alexovi... I Sebastianovi. Byli rádi. Ale stejně mě do té soboty, ve škole šikanovali ti idioti.
Byl pátek večer a já dělal to co vždy. Nudil jsem se. Když najednou jsem uslyšel zvonek.
Šel jsem ke dveřím a... Venku stál Max!
Koukal jsem na něj. Nemohl jsem tomu uvěřit.
"Co tak na mě koukáš, trumbero?" usmál se Max.
"Ty..." 
Max mě přerušil a zeptal se: "Mohu dovnitř?"
Kývl jsem a pustil jsem ho. Když vešel tak jsem zavřel dveře.

Fajn :D tady to ukončím. Vím jsem strašný. Příští kapitola bude možná poslední... Možná. Ani to tak nemusí být. Uvidíme. :P