♕ Bad princess ♕ [CZ]

♕ 9 ♕

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Stála jsme ve vchodu do jídelny jako přikovaná. To, že tam seděla matka, mě nijak nepřekvapovalo.  Ale seděl tam s ní on, ten neznámý ze včerejší noci. Smích, který se ozval hned poté, co jsem si šokovaně mnula oči a doufala, že opravdu špatně vidím, mě naštval ještě víc. Oba dva se smáli jako děti a já na ně hleděla jak úplný debil.

,,Drahá, to je princ Viktor, přiletěl včera v noci. Ale vy už se vlastně znáte, jestli se nemýlím.'' Klesla mi čelist. Zase smích? ,,Sofie pojď, posaď se, chápu, že po ránu se s tebou nedá normálně hovořit.'' Zasmála se a nabídla mi místo hned vedle ní. Sedla jsem si ale na druhý konec stolu, daleko od nich.

,,Ty s námi neposnídáš?'' ,,Ne.'' Sykla jsem. ,,Chtěli jsme si s tebou povídat.'' Co jí mám na tohle jako říct? Já jsem si s ní povídat fakt nechtěla a s tím klukem? Už vůbec ne. Prý princ, pane bože! Nereagovala jsem. ,,V tom případě hned po snídani prince provedeš.'' Nemělo cenu protestovat. Dělala jsem že neslyším.

,,A teď mě omluvte děti, mám práci.'' Jen co zmizela pryč, se židle vedle mě pohnula. Chtěl si přisednout. Já jsem ji ale přidržela nohou tak, aby ji nemohl odsunout. Nebyl naštvaný, ale pobavený. Opřel se o stůl a než stačil něco říct, zeptala jsem se já. ,,Co jsi dělal včera večer u mě?'' Usmál se. ,,Byl jsem se podívat na mou budoucí ženu.

Zase jsem dokořán otevřela pusu. Budoucí ženu? Já bych měla být jeho budoucí žena? Neříkám, že se mi nelíbil. Hezčího muže jeho věku každý den nepotkáte. Ale ta jeho drzost a arogance sahala na úroveň té mé, ne-li výše. A to mě znervózňovalo.

,,Víte princi, co se stalo s minulým uchazečem, o mou ruku?'' Usmála jsem se zase já. Nečekala jsem, že by mu to matka řekla, a i kdyby, pohrozím mu tím samým. ,,Ale jistě že vím. Ale já se pavouků a myší nebojím.'' ,,Připravte se na to, že jestli neodejdete tehdy, kdy vám řeknu, zničím vás. A věřte, umím být zlá.''

Zareagoval úplně jinak, než jsem očekávala. Řekla jsem to se zlostí a vážností. A on? Přivřel oči, pootočil hlavu a zvedl se ze stolu. Obešel mě a stál za mnou. Jeho svalnaté ruce kolem mě udělaly něco jako klec, ze které jsem nemohla utéct. Opřel je totiž o stůl. ,,Víš...'' Začal mi šeptat do ucha. ,,...já jsem se stejně jako ty narodil do královské rodiny. To znamená, že mám to co chci. A jestli řeknu, že chci tebe, tak tě prostě dostanu drahoušku.''

Jindy bych si takový pocit vychutnala, to jak mi dýchal na krk a přitom šeptal do ucha. Kdyby ovšem neřekl to, co řekl. Jeho slova mě vytáčela víc jak matka. ,,A smutné na tom je, že ty s tím nic neuděláš.'' Nezmohla jsem se na jediné slovo. Jen jsem seděla a civěla do talíře.

,,A teď byste mě má drahá měla provést, nemýlím se?''

Na takové arogantní blbečky mám štěstí a myslím, že nejsem sama ☺. Snad se kapitola líbila, hned jdu psát další ☺