Totální nářez... Asi tak bych shrnul dnešek.
Je středa a jako skoro každé ráno se snažím dostat z postele, přičemž se mi zasekla noha do "šprušle" na konci palandy a oživil si ránu na obočí. Ano, mám palandu i přesto, že jsem v pokoji sám, říkám tomu "známka nekonečné rebélie"...heh...
Poté jsem se lenivě připravil a začal vychylovat svůj kurs směrem do "psychárny" s klamným názvem Obchodní akademie.
Cestou do šaten jsem potkal Annie, je to moje ex-přítelkyně, ke které stále nejspíš něco cítím a nejspíš ona stále ke mě, paradoxně ani jeden z nás nemá na to, aby udělal další krok a tak se prostě jen bavíme.
Jenomže dnešek byl jiný... Annie mě zastavila a začala plakat, popravdě jsem ten poslední člověk od kterého by jste se chtěli nechat utěšovat, ale díky nějakému zbytku mužnosti, který ve mě skomíral jsem se přemohl na to ji obejmout.
Bez slov, jsme pokračovali do šaten, kde jsme se posadili na starou dřevěnou lavici, která pamatuje zadky příšerek z neolitu.
Annie mi začala se slzami v očích vykládat, co se vlastně děje. Dozvěděl jsem se, že její bráška, dávno vyhozen matkou z domu přebývající a fetující u otce, se rozhodl, že se pokusí vrátit do životů Annie a její mamky.
Bohužel to udělal tak, že se půl hodiny snažil vyrazit dveře do pokoje, kde byla zamčená Annie a její madre. Kdo ví, co by se stalo kdyby se mu ty dveře podařilo otevřít...
No a tak jsem se rozhodl asi pro tu největší kravinu, co mě mohla napadnout...
Půjdu navštívit zlého brášku.
S teleskopickým obuškem za páskem.
Po škole jsem doprovodil Annie domů a vyrazil pro teleskop. Mám doma fakt hodně věcí, se kterými by se dal rozbít ciferník drogově závislého zmetka, například ocelovou tyč, baseballovou pálku, miliony druhů nožů a nebo třeba Stopařův průvodce po galaxii - trojvydání... Nikdy jsem to nečetl, ale fakt by nikdo nechtěl, aby mu zrovna tohle přilétlo do úsměvu.
Věděl jsem kde bydlí, ten kluk má tátu, který vaří ve velkém. Je to něco jako sídlištní varianta Perníkového Táty, akorát bez všech těch cool věcí, co vidíte v seriálu.
Totiž, on ten fet prodává mladým klukům, kteří neví co se životem a nechají se lehce zmanipulovat, jeho syn, bratr Annie mu pomáhá hledat potencionální zákazníky na skateboardových hřištích. Už jsem viděl kolik týpků, které to dostalo.
Na cestě k bratříkovi, jsem doufal, že nebude tatínek doma, protože mi bylo jasné, že by to neskončilo výpraskem.
Když jsem došel před bytovku, kde byl funkční pouze jeden byt, rozbité vchodové dveře a pět injekčních stříkaček u hromosvodu, věděl jsem, že jsem došel na konec své cesty.
Nadechl jsem se a vyrazil dovnitř. Vzduchem se šířil mlžný opar, který vycházel z pod dveří číslo čtyři.
Sáhl jsem pro teleskop, ale najednou se ze dveří vyřítil velký bráška. Vůbec jsem to nečekal, ale na poslední chvíli jsem se stihl schovat pod schody.
Slezl po schodišti a já doufal, že budu mít šanci po něm skočit ze zálohy.
Jenomže chlapec si nehlídal kapsy a při posledním schodě mu vypadl pytlíček "punchovaného" metanfetaminu na zem, aby ho sebral musel se otočit a skrčit, přesně ty dva pohyby, které by potřeboval, aby viděl mou siluetu pod schody.
No... Nebudu si tu lhát, byl jsem strachy bez sebe a věděl jsem, že je čas k činu.
Odpíchl jsem se od podlahy a obuškem jsem ho praštil do ramene, pak do hlavy a když se skácel, tak jsem mu uštědřil ještě pár ran do těla se slovy patřícími do "béčkového" bijáku a pak mu stručně vysvětlil, že za Annie už prostě chodit nebude, nejen proto, že by chtěl, ale hlavně protože když jsem uhodil jeho koleno, ozvala se lehká fraktura čéšky znělým "křup".
Po vykonané práci jsem se rozhodl odejít domů, kde jsem zavolal Annie, ať už se nebojí. Taky jsem si stihl domyslet, co by se mohlo stát, kdyby mě ten klučina poznal. Naštěstí mi zatím žádné autority mobil neprozváněli, takže snad v klidu.
Tušim, že dnes večer spát nebudu, ale i tak tu nehodlám psát o svých obavách a pocitech přes celý večerníček.
Uvidíme, co nabídne zítřek.
