Deník chlapce beze snů

Den pátý

Je pátek...

Mam rozbitý nos, poškrábané ruce a hlava mi padá dopředu pod bolestí krční páteře, tak i tak...
Dnešek byl úžasný den, který do smrti nezapomenu.

Ráno jsem se vzbudil, i přes všechny problémy, které jsem si nesl sebou mi bylo překvapivě dobře. Těšil jsem se na rampy a hlavně jsem chtěl Smetáka seznámit se svým novým kamarádem.

Do "kriplhausu" se mi šlo tentokrát docela lehce, věděl jsem, že je pátek a jediné co se mi honilo hlavou bylo volno o víkendu.
V šatnách jsem jako vždy potkal Annie, smála se na mě a já se o to snažil tak nějak zpětně taky (Co si tu budem nalhávat, neumim vynucenej úsměv... Chudák holka si musela myslet, že mi střevem leze dvouhlavá saň nebo tak něco...).

Hodiny ve škole proběhly hladce, teda až na účetnictví, kde jsem si vyslechl, jak nic neumim, že jsem vlastně úplně k ničemu, že je svět placatej a tuleni mají nohy, jen je neukazují...

Po škole na mě čekal Smeták. Se svým tentokrát už nevynuceným úsměvem jsem ho šel pozdravit, jenže Smeták se na mě jen podíval a ukázal mi, abych šel za ním.

Šli jsme do odlehlé uličky, tiše, beze slov, jakoby se čekalo na apokalypsu. V uličce se Smeták posadil na starou vyhozenou televizi vedle kontajneru.

Netušil jsem, že Smeták umí být i vážnej. Po další trapné chvilce ticha spustil:

"Takže jsi to byl ty co?"

 Nevěděl jsem co na to říct, ale asi věděl už moc, tak jsem přiznal barvu.
Chvíli na to jsem se dozvěděl, že kluk se kterým jsem včera skejtoval je ve skutečnosti kamarád "zlého Bratříčka" a že mu dříve pomáhal, pokud si na něj někdo troufl.

V tu chvíli ve mně hrklo, věděl jsem že pokud už se to dneska provalilo, bude to vědět i on, nový kamarád, kterého jsem opravdu nechtěl ztratit.

Tak i tak jsem se nebál a šel vstříc svému osudu se Smetákem na rampy. Tam už čekal "novej kámoš" s dalšími skejťáky.

Nestihli jsme ani dovřít bránu od ramp a "kámoš" ke mě doskočil. Smeták ani nedutal a já jen koukal na jeho tetování pod tílkem.
Na prsou měl napsáno "Johny" a na předloktí "Invictus", jakožto velký fanda latiny vim, že to znamená "neporažený".
To byl ten moment, kdy ve mně hrklo podruhé.

Bez váhání začal mluvit:

"Slyšel jsem, co se stalo a chápu, že k tomu máš asi své důvody. Bral jsem tě jako dost cool týpka a tak nějak jsem doufal, aby se nic neposralo a mohli jsme udělat třeba skejt klub... Protože se mi líbí tvůj styl ježdění, ale trochu jsi mi to teď překazil, neber to nějak zle, toho kluka, co jsi zmlátil znám už dlouho. Nebudu ti ubližovat, ale ani s tebou nehodlám dál skejtovat.
Peace."

A odběh zpátky za svojí partou.

Na jednu stranu jsem byl šťastnej, že jsem nedostal po držce a na druhou mě to fakt moc mrzelo.

Smeták mě zatahal za rukáv u košile, bylo to znamení abych šel, a tak jsme oba opět beze slov šli domů.

U "Psí boudy" jsem se rozloučil se Smetákem a jel jsem na skejtu směr "home".

Lehce se stmívalo, bylo zataženo, hřmělo. Prostředí náležící hororu.
Sjel jsem z obrubníku na silnici... V tu ránu se na mě z boku přiřítilo auto, povalilo mě, poškrábal jsem si ruce.
Z auta vyskákali tři borci a začali do mě na zemi kopat. Rozbili mi nos, pak jsem přestával vnímat, jediné co jsem cítil byla páčivá bolest v páteři.

Za stálého dostávání ran, jsem jedním okem zachytil, jak zpoza rohu vychází někdo s tílkem a baseballovou pálkou v ruce, za ním vyšla holka s čepicí a skejtem.

Pustili se do týpků takovym způsobem, že mi jich skoro bylo líto. Baseballka lítala sem a tam, kolem mě padaly zuby jako vystřelené nábojnice, "Čepice" kolem sebe máchala skateboardem jak nějaká amazonka.
Scéna jak z filmu, scéna, před kterou většinou běží reklamy na plíny, protože hrozí, že se u ní lidé poserou pod nátlakem neutuchající "hustoty".

Během totálního chaosu jsem se zvedl a mínil pomoct svým zachráncům... Jak jsem se zvedl, dostal jsem hák do xichta a zase se svalil na zem.

Měl jsem na chvíli tmu.
Po té chvíli mě začali tajemní zachránci křísit. Fackama. Ale co, aspoň že jsem to přežil.

Stál nade mnou "Novej kámoš" s nějakou holkou.

Když mi pomohl se postavit, tak z něj vypadlo:

"Víš jak jsem říkal, že nebudem skejtovat?"

Dozvěděl jsem se, že celou dobu mi plánoval pomoct, ten jeho proslov na rampách byl jen na oko, kvůli dvěma borcům, kteří na něj čekali a hlavně že borec, kterého jsem zmlátil, už dávno není jeho kamarád, ale člověk na kterého si dlouho brousí zuby.

Doprovodili mě oba domů a rozloučili se se mnou, za stálého opakování, ať si ty rány vyčistím.

Ségra naštěstí nebyla doma, mohl jsem jít bez problému ležet a "lízat si rány".

Nejsem si jistej jestli chci být o víkendu nějak akční. Uvidíme.