Je čtvrtek, přesně 22:01.
Ráno bylo jako každé jiné, nudné a ospalé, tentokrát ovšem s tím rozdílem, že mi hlavou létaly obavy z toho co bude dál.
Na jednu stranu mi bylo opravdu fuk, že jsem zmlátil šmejda, který si nic jiného nezasloužil, ale na druhou stranu jsem věděl, že kdyby se přišlo na to kdo to byl a kdo kolem sebe tak hezky mával teleskopem, byl bych mrtvej.
Po cestě do školy jsem potkal Smetáka, který na mě hned začal, jestli už jsem slyšel koho zmlátili a že ten týpek, kterej to udělal by se měl bát a tak dále.
Kdybych nebyl "ten týpek", tak bych se tomu asi i zasmál.
Dorazili jsme do školy, v šatnách jsem opět potkal Annie, objala mě a beze slov utekla pryč.
Smeták mezitím s nechápavým výrazem zakopl o lavici v šatně, jeho obličej se naplácl na kovovou skříňku ze které vyšel zvuk, za který by se nestyděl ani ten nejlepší kovář, kutající ocel.
Smetákovi se spustila krev z nosu a já mu opět uklidňoval panický záchvat z vykrvácení...
Hodiny ve škole ubíhaly. Přemýšlel jsem, jak je možné, že se Smeták dozvěděl o "zlém bráškovi" tak rychle... Protože jestli to věděl on, tak už to věděli všichni.
Ze školy jsem šel sám, protože jsem končil o hodinu dříve než skupina ve které je Smeták i Annie.
Dorazil jsem domů, sestra byla tentokrát v klidu a dokonce mi i udělala oběd. Byl jsem překvapený, bylo to totiž docela jedlé.
Odpoledne jsem si šel opět projet skateboard na rampy. Jezdil jsem dokud mě neoslovil tajemný typan, který stál nahoře na U-Rampě.
Seskočil jsem ze skateboardu a podíval se mu do očí. Byl to klučina asi metr osmdesát pět vysoký, měl modrý oči, které mi na chvilku pohlédly skoro až do střev, blond vlasy a na nich kulicha, držel svůj skateboard, který měl stejný vzor jako jeho košile, černočervená s kostičkama, na nohou měl modré converse boty, které měl po kotníky zakryté uplýmy tmavě modrýmy džíny. Ani nevim proč to tu takhle popisuju, ale řeknu vám, ten kluk měl prostě styl.
Než stačil cokoliv říct, prolítlo mi hlavou, že je to nejspíš někdo najatý na to mě zabít.
Naštěstí z něj vypadlo jen: "Kámo ten kickflip děláš fakt hrozně, jestli chceš můžem to zkusit spolu, naučim tě to, bereš?"
Takové nabídky se neodmítají, trénovali jsme asi do sedmi večer, dokud nás nebolely nohy.
Pak jsme si ještě stihli hodinu vyměňovat názory.
Po rozloučení "brofistem" jsme oba šli domů.
Doma jsem neměl čas přemýšlet nad věcmi co se staly včera, myslim totiž, že jsem si našel většího bráchu...
Půjdu raději spát... Jak na ten text tak zpětně koukám je to fakt docela teplý...
