Pondělí 13:01.
Vím je odpoledne, tušim že tím každý pochopí i to, že dneska se asi výlet do kůlničky plné ztracených nadějí (škola) neuskutečnil a měl jsem proto snad poprvé pádný důvod.
Ráno asi kolem sedmé mě vzbudila "Duality", vyzvánění signalizující jediné... Volá Johny.
Přijmul jsem mobil, nestihl jsem ani pozdravit a Johny spustil, vysvětlil mi, že má ještě nedokončené účty, které důrazně "MUSÍ!!" uzavřít než začneme shánět lidi do klubu.
Nemusel se ani ptát a sám jsem se nabídl k pomoci, přecejen mu to dlužím.
Oblékl jsem se, spěchal dolů, kde jsem čapnul batoh, nazul boty a utíkal před dům, kde už Johny čekal i se svou dodávkou, kterou jsem opravdu netušil že má.
Naštěstí sestra měla přijet až dopoledne, takže jsem jí nemusel nic vysvětlovat.
Pozdravili jsme a nasedli dovnitř, s pedálem na podlaze jsme vyrazili městem, měl jsem nutkání se zeptat Johnyho, do čeho vlastně jdu a taky jsem to po chvilce promýšlení udělal. Nestihl jsem ani doříct otázku a Johny s rozklepaným hlasem plným nenávisti začal:
"Víš, jsou určité věci, které jsem dřív nechával jen tak, ale dneškem tohle končí, jestli se mam starat o klub, musim se nejdřív postarat o sebe a o své vlastní "démony".
Popravdě, to co se chystám udělat není nic hezkého, vím že to není správné, ale už se tím dusím slušnou dobu... Kamaráde, jedeme zmlátit zmrda, který mi dříve balil holku... Nic neříkej, je mi jasný, že se ti to zdá jako blbost, když se vlastně dohromady nic nestalo, ale už jen to že si to ten kokůtek dovolil, pozná teď jaký to je zkusit vymrdat s Johnym!"
Nic jsem neříkal, jen jsem se pousmál, vím jaké je to mít holku... A vím jaké to je vědět, že vám chce někdo sbalit to, co nadevše milujete.
Když jsme vyjeli po pár minutách za město, zmocnil se mě pocit, pocit jako před bouřkou, pocit, který vám říká, že se něco blíží...
Dojeli jsme k lesíku, pomalu po lesní cestě jsme dojeli až na palouček, kde stáli u auta tři borci v kapucách.
Johny mi řekl ať zůstanu v autě, vypnul motor a vystoupil...
Pozdravil se s "kapucářema", potom jeden otevřel kufr... V kufru byl v kozelci svázanej borec s páskou přes pusu, přišlo mi strašidelný, že mě to ani trochu nezneklidnilo (je to vůbec slovo?)
Borec byl oblečenej celej v černym, byl docela vysokej a divnej. Na hlavně měl čupřinu ala "kukuřičný klas" a v očích čirý strach.
Jakmile ho vyndali z kufru Johny ho dotáhl do zadního prostoru v dodávce. Jeli jsme zase pryč a tentokrát i s "nákladem".
Po asi dvou minutách jízdy Johny zastavil, byli jsme u staré nepoužívané továrny na látku.
Johny sáhl za sedačku pro baseballku, sundal si košili, vylezl z auta a vytáhl "kukuřičňáka", hodil s ním o zem a ukázal mi ať jdu za ním.
Věděl jsem co bude následovat, protože prostě rád koukám na filmy, kde je hodně krve a málo slov.
Ještě než jsem vylezl z auta, stihl jsem zapnout repráky v dodávce, k mému překvapení začala hrát má srdeční záležitost... "Slipknot - Everything ends".
Johny rozvázal "kukuřičňátko", sundal mu pásku z pusy, odstrčil ho a hodil baseballku do prostoru mezi nimi, já se mezitím opíral o zadní dveře dodávky.
Zvoláním
"Jestli si myslíš, že máš na mojí holku, dokaž, že máš nejdřív na mě!"
Johny zahájil řež!
Hned po prvním kotoulu Johnyho, při kterém stihl sebrat baseballku jsem věděl, že borec jde do kytek.
Johny zvedákem nabral "kukuřičné dítě" po xichtu, borec spadl a Johny stále pokračoval, hlava "kukuřičňáka" bouchala o baseballku a o zem v rytmu hudby, krev mu stříkala snad ze všech tělních otvorů. Chvilku se bránil, ale pak mu došli síly.
Johny konečně přestal... Hodil mi baseballku a nastoupil do auta, nastoupil jsem hned za ním.
Na cestě zpátky Johnymu zazvonil mobil. Jediné co za celou dobu telefonátu řekl bylo "Budeme tam."
Po cestě domů plné smíchu a znovu připomínání si, jak se ten zmrd tvářil, mi Johny oznámil, že musím být ve dvě připravený, že by potřeboval ještě něco. S tím jsem neměl problém a tak raději všechno píšu teď, když mam chvilku odpočinku doma.
