Sobota, 23:08...
Nemůžu spát a tak jsem se odhodlal sepsat dnešek.
Jak už jsem říkal, na dnešní den jsem neplánoval být akční, ne že bych nechtěl, ale můj stav "boxovacího pytle" to prostě neumožňoval.
Po probuzení jsem se cítil ještě hůř než včera, všechno bolelo a já byl rád že jsem se udržel na nohou.
Scházení po schodech byl nadlidský výkon a tak jsem radši rovnou spadl do chodby, protože proč se snažit držet zábradlí, když můžete jednoduše sjet po hubě.
Dole jsem chvíli ležel... Pak brečel... Vyčítal si životní rozhodnutí... Přemýšlel nad tím, jak si vůbec sednu na záchod... A teprve pak se zvedl.
Sestra byla pryč za svým "bojfrendem", takže jsem měl stále dům jen pro sebe, nevim jestli to zrovna v téhle situaci bylo plus nebo mínus.
Pomalu jsem se doplácal do koupelny, kde jsem vypustil své obavy přímo do mísy. V tuhle chvíli to pro mne bylo něco jako lehká meditace.
Následoval pokus se dostat do vany.
Dvakrát jsem uklouzl, znovu si spustil krev z nosu a teprve pak jsem byl schopný pustit si vodu, na sundání pyžama už bylo bohužel moc pozdě.
Když jsem se vyplazil z vany, konečně čistý a o něco rozbitější, usoudil jsem, že by bylo dobré si sundat promáčené pyžamo.
Dokázal jsem to!
Byl jsem nahý a šťastný, splnil jsem totiž úkoly v tuto chvíli skoro nemožné.
Otevřel jsem dveře na chodbu a šel si na verandu pro papuče.
Když jsem si pomalu nandaval "bačkůrky" ve dveřích přede mnou stála s připravenou rukou na zvonku holka s čepicí ze včera.
Na chvilku se naše pohledy protly přes moskitiéru na verandě. Neměl jsem po ruce nic, čím si zakrýt své obnažené tělo a neměl jsem v tu chvíli ani dostatek statečnosti vyzout ty papuče.
Jednal jsem jakoby se nic nedělo a otázal se co se děje.
"Čapka" odvětila:
"Ummm... Já jen... že Johny mě poslal abych ti řekla že potřebuje pomoct ve skladu pod rampama, tak jestli bys mohl zítra kolem čtyř odpo dorazit...
...
To takhle fakt chodíš po domě?"
S kamenným výrazem jsem vysvětlil co se vlastně stalo a v jakých bolestech se nacházím a že se snad zvládnu dostavit.
Po nejdivnějším rozhovoru přes rám s moskitiérou jsem se rozloučil a belhal si pro oblečení, cestou zpátky do schodů jsem pro jistotu lezl po čtyřech, škoda že mi nevlezla do baráku teď.
Oblekl jsem se do svého "skate" outfitu a pak jsem opět spadl dolů ze schodů.
Dole jsem tentokrát ležel o něco delší chvíli, už jsem nebrečel, protože jsem si nejspíš poškodil kus mozku, který spouští slzy při bolestných situacích... Vyčítal si, proč jsem si aspoň nesundal ty bačkory a chvilku na to se odplazil do obýváku.
Cíl byl jasný, lehnout na pohovku, kde jsem posléze usl a spal až do večera. V kuchyni jsem si pak udělal jídlo a dopil staré načnuté pivo ze slev v Kauflandu.
Nakonec ten den byl i docela akční, ovšem bolelo mě i psát, takže teď se chystám koukat do zdi a sebelitovat se, pokud mi to bolest dovolí.
Třeba to bude zítra už lepší?...
