Je neděle, něco před osmou večer. A dneškem, začíná válka... Jak jsem se stihl dozvědět...
Probuzení bylo tentokrát bezbolestné, jenom záda mi trochu rupaly pod tíhou sebelítosti.
Dnešní cíl byl naprosto jasný, dojít do opuštěného skladu pod rampama, kde na mě má čekat Johny, už dlouho z doslechu vim, že sklad někdo na začátku roku koupil, ale do včerejška jsem vlastně ani nevěděl kdo.
Oblekl jsem se, trochu se rozcvičil, vzal skateboard, udělal sváču a valil jsem ven.
Nebylo mi sice nejlíp, ale měl jsem radost z toho, že se dokážu aspoň jednou nohou odpichovat bez nějakých rozsáhlejších bolestí.
Asi po patnácti minutách jsem dorazil ke skladu.
Sklad byl takhle zblízka opravdu velký, barevně pokreslenými okny zevnitř prosvítala zář průmyslových lamp, zdi měl posprejované černobílými lebkami a kostrami, byl to nářez.
Seskočil jsem ze skejtu a zaklepal na kovové dveře... Po asi deseti sekundách je otevřel Johny. V jeho očích vřela nenávist... Nikdy mě ničí pohled takhle moc nezamrazil.
Mávnutím ruky mi naznačil, ať jdu dovnitř.
Uvnitř skladu byly obrovské rampy, zábradlí a tuna překážek na skoky, po bocích kovové lešení po kterém se dalo vylézt až skoro ke stropu, kde byl zavěšený most přes všechny rampy. Vzadu skladu byla budka, dříve sloužící jako útočiště skladníků, dnes sloužící jako klubovna.
S otevřenou pusou a sladkým udivením jsem následoval Johnyho, nikde kromě něj a holky s čapkou, která zrovna opravovala starý zvedák na motory, nikdo nikde nebyl.
Došli jsme do budky, byla zařízená jako nějaká ochranná místnost pro kartel, velký stůl, gauče, židle, televize, dveře vedoucí do koupelny, lednice, sporák a v rohu dokonce i postel.
Posadil jsem se s Johnym na gauč, bez váhání spustil...
"Kamaráde můj... Jdeme do války... To, co jsi udělal ty, to co se tobě stalo a to že jsme ti pomohli zavinilo, že po nás jde naštvanej drogovej tatík a jeho synáček.
To by až takovej problém nebyl, kdyby to opravdu byli jen oni dva. S nimi po nás půjdou i ostatní. Drogáči, Muertos a Weedeři, tim jsem si prostě jistej."
Nevěděl jsem co říct... Protože jsem bohužel věděl o kom mluví.
Drogáči jsou týpci, kteří shání tatíkovi materiál na vaření, Muertos je gang skateboarďáků, kteří vyhnali normální skejťáky už z kolika ramp a hřiští ve městě. A Weedeři? Weedeři jsou kluci, kteří jezdí na BMXkách a místo toho aby pomáhali mladým talentům, tak je prostě mlátí, slyšel jsem že mají klubovnu někde u farmy za městem.
Po chvilce ticha, Johny pokračoval...
"Nezbývá nám nic, než buď stáhnout ocas, schovat se a doufat že se nám nic nestane a že si to ty zmrdi vybijou na skejťákách ve městě.... Nebo... Budeme bojovat nazpět... A víš co? Přesně to totiž uděláme, už nehodlám prohrát... Už jednou jsem obětoval ty, na kterých mi záleželo, jen abych si zachránil kůži, ale to už se nestane... tohle už nedopustím... NIKDY!!!
Zakřičel a já jen úskostlivě polkl, chytl mě za ramena a pošeptal...
"Jdeš do toho se mnou?!?
Nepřemýšlel jsem a rovnou jsem odpověděl...
Byl jsem teď součástí něčeho většího, byli jsme sice zatím jen tři, ale co mi Johny říkal, to se má rychle změnit, budeme verbovat, shánět lidi, pomáhat skateboarďákům, kteří jsou utiskováni již zmíněnými "xindly".
Procházeli jsme se s Johnym skladem a bavili se o tom, co bude dál, připojila se k nám holka s čapkou a ptala se jestli už všechno vím.
Po chvilce konverzování se Johny zeptal "Když už zakládáme ten klub... Jak se tedy budeme jmenovat?..."
Holka s čapkou se na Johnyho zamyšleně koukla a odvětila "Skull-Dudes".
Nevim proč, ale i přesto, že to znělo jako jméno nějaké neúspěšné punkové kapely, se mi to prostě líbilo.
Johny "Čapku" chytil za boky a políbil... Ten jejich "akt" trval déle než jsem čekal a tak jsem po chvilce upřeného koukání na to, jak se ti dva "cucaj" rozloučil (odpovědi se mi nedostalo), vzal skejta a jel ven.
Cestou domů jsem zavolal Smetákovi, řekl mu co se děje a jestli do toho jde.
Nezklamal! A rovnou se mě zeptal se jestli s ním nepůjdu na pivo.
Na pivě jsme o si o všem popovídali, náš klub už měl tímto čtyři členy. Po pár pivech jsme se pak rozutekli domů.
Nějak si nemůžu uvědomit, že je zítra pondělí a vlastně je mi to i jedno.
Tohle je totiž začátek války.
