Fuel for Dark Soul

Nový přítel v duši

Nemohla jsem tomu uvěřit. Co se to dělo? Jak? Ta síla byla neuvěřitelná a nádherná. Ta tíha byla přímo ta moc. A ja si ji užila.  Jsem šťastná, že je ten kluk živý a zdravý. Andrelas nevypadal ani unaveně, jen si promnul ruku u zápěstí.
,,Mám hlad..." Zabručel Ewier, který si sedl na deku. Nemohla jsem zadržet úsměv a jeho otec nemohl udržet rodičovské obětí (divím se, že z něj tu osvobozenou duši nevymačkal).
,,Jsi v pohodě?" Zeptal se mě okrajově a bez zájmu Andy.
,,Úplně." Odpověděla jsem jak nejvíc bez ironie to šlo.
,,Děkuji mockrát. Nevím co bychom bez vás dělali." Řekl vděčně Ukoniel a Andy hned vypálil: ,,Nic. Zemřel by."
,,Andrelasy!"  Napomenula jsem ho s mírným mračením, na které mi odpověděl jen cuknutím v koutku a pozvednutím ramene, jakoby to byla jen jemná a vtipná připomínka (možná trošku mi to přišlo k úsměvu...).
,,Má pravdu slečno Victorio, děkuji mockrát." Ukoniel taky neumí skloňovat moje jméno. Ale zachránila jsme mu teď syna, nechám to být.
,,Jdi si lehnout. Zítra ráno vyjíždíme." Nařídil mi Andy a ja chtěla něco málo namítnout, ale zalepil mi pusu dvěma slovy:,,Teď hned."
,,Noc plnou dobrých snů." Řekla jsem zase tak, jak to bylo v téhle vesnici zvykem a šla zpátky do domu hostitelské rodiny. Myslím, že mi už moc spánku nezbývá, ale lepší než nic. Jak jsem tak šla sama noční, spící vesnicí, mohla jsem přemýšlet. Přemýšlet o tom, co jsem to právě dělala. Bylo to moc jednoduché na to co to bylo. Jako matika. Když se ti to zdá jednoduché, tak to děláš špatně. Ja se už matiku učit asi nikdy nebudu. Místo ni se budu učit Bůh ví co s pečetěmi.
Musela jsem se až zastavit, jak mi myšlenky zatemnily cestu ještě víc než už byla a musela jsem si vyčistit hlavu myšlenkami těšícími se na postel a spánek.
Než jsem znovu pokračovala v cestě ,,domů", slyšela jsem pláč malého dítěte. Bylo to jemné, ale srdce ryvné vzlykání, které se ozývalo někde za mnou, tak jsem se otočila a začala hledat zdroj toho vzlykání. Našla jsem ho. U schodů jednoho malého domku o dvou patrech, seděla malá holčička, držíc v rukou polštářek, do kterého plakala.
,,Proč nespíš a místo toho tady brečíš?" Ptala jsem se ji a utřela jí tvářičky od slz.
,,Já bych chtěla spát, ale nesmím."
,,Kdo ti to zakazuje?"
,,Duch Nočního bytí."
,,Jak si na to přišla? Vždyť ten spánek a klid v noci podporuje."
,,Ale mě nemá rád. Vždy když usnu, ukazuje mi nepěkné sny. Je v nich vesnice a hodně lidí a pak tu nikdo není. Jen napořádek a spousty hrobečků. A před tím než se to s vesnicí stane, tak ty utečeš, ale nikdo jiný před tím neuteče ani se neschová."
Když mi to vyprávěla, nemohla jsem tomu uvěřit. Její vesnici vyhladí někdo, kdo mě hledá, ale ja tu nebudu a tak si to vybije na nevinných. Nemůžu to tomu dovolit. Utěšila jsem ji a potichu dovedla do domu a do jejího pokoje. Byla jsem u ní než usla a pak si šla taky lehnout. Celou tu dobu jsem vymýšlela plán jak jejímu ,,proroctví" zabránit. Pak jsem začala usínat. A usínala jsem s pocitem, že nejsem sama. Nikdy jsem si tak nepřišla, i když jsem sama byla tak i teď si přijdu, jakobych poznala nového kamaráda. Je to fajn pocit a když se do toho zapojí i ten pocit moci, co mi ředí krev, usíná se dobře.
Oči se mi samy zavřely a já usnula.