Fuel for Dark Soul

Sen

,,Měli bychom jít spát, Andy nás vytáhne brzy na cestu. Dovedu tě do tvého pokoje, pokud tedy nechceš spát někde jinde..." Zašklebil se Michael, když kouzlem zamykal dveře od knihovny, takže jsem jen protočila oči a radši šla napřed s doufáním, že půjde hned za mnou a ukáže mi kudy je vlastně můj pokoj.
,,Nevíš kudy je tvůj pokoj, že?"
Tak teď mám na výběr, buď přiznám, že nemám páru kde jsem, nebo to prostě nějak zaonačím. Odpověď je jasná: ,,Samozřejmě, že vím."
,,Tak veď." Teď je ten čas to zaonačit.
,,Nepovedu tě do svého pokoje."
,,Takže jdeme ke mně."
,,Ne, každý jdeme do svého pokoje."
,,Škoda, že ty nevíš kde to je." Řekl s falešnou přehnanou lítostí, což byl konec mé malinké lži.
,,Dobře, pokud by si mě tu nechal, tak se ztratím ještě víc, než jsem teď." Tohle přiznání bolelo moje ego víc než, kámen v chodidle a  nechtěla jsem vidět jeho zlomyslnou reakci, takže jsem se radši koukala na jednu ze svící, co skromně osvětlovala chodbu, ke které jsem byla čelem.
Michael přišel ke mně, nabídl mi rámě a řekl:,,Pojďme mylady, doprovodím Vás na Vaše lóže."
Tohle jsem nečekal. Nemohla jsem se nezačít smát, takže jsem vyprskla smíchy a trochu ho strčila do ramene.

Po nějaké té chvilce putování šerem hradu, jsme se  dostali k mému pokoji. Otevřela jsem dveře a ještě před tím, než jsem do nich zašla, jsem Michaelovi popřála dobrou noc.
,,A co polibek pro krásné sny?"
,,Sladké sny" řekla jsem, zašla do pokoje a jen tak letmo při zavírání dveří jsem dodala:,,a polib si."

Konečně sama. S těma dvěma mě moc samoty a odpočinku nečeká, takže postel je teď vítaným jediným společníkem.

Byla tma. Všude. Nebyl tu jediný záchytný bod světla ani jeho odraz. Šla jsem beze strachu, že do něčeho vrazím až jsem v dálce zahlédla strašně malinké světýlko, věc, kterou jsou hledala. Čím blíže jsem se přibližovala, uvědomovala jsem si, že je to postava. Postava, jenž vidím aniž bych zaznamenala přívod světla, který by ji měl osvětlovat. S každým dalším přiblížením jsem si ji mohla více  prohlédnout.
,,Bojíš se mě, ale fascinuji tě a naplňuji a i když si to nechceš připustit, líbí se ti to." Řekla dívka vzdálená ode mě tak deset metrů, čímž zpomalila můj krok, ale zvědavost mi nedovolila zastavit.
,,Kdo jsi?" Byla první otázka, kterou jsem prostě potřebovala mít zodpovězenou.
,,Jsem temnota a jsem všechno," odmlčela se a já si všimla, že vzdálenost se mezi námi zkrátila na polovinu, uvědomila jsem si, že mluví aniž by pohybovala rty, natož aby je otevřela ,,jsem ty...." Řekla tak těsně před mým obličejem, že jsem se téměř dotýkali špičkami nosů. Byla přímo přede mnou.

Tohle mě dokonale vytrhlo ze spaní, ale to nebylo všechno co mi přerušilo spánek. U dveří do mého pokoje stál Andy, ještě měl ruku na klice, jak za sebou zavíral dveře.
,,Výborně, už jsi vzhůru, nemusím tě budit."
,,Nemáš náhodou odpočívat?" Řekla jsem vyčítavě, zatímco jsem si v sedě mnula oči. ,,Proč že jsi vlastně v mém pokoji?"

*Andrelas*

Nemůžu prostě říct, že jsem ji chtěl kontrolovat sny a zjistil, že do nich nevidím a tak se šel radši podívat jestli je v pořádku. Hlavně jsem ji chtěl ve snu něco ukázat, ale teď ji to můžu ukázat naživo.
,,Pojď se mnou, asi nebyla moc sranda, zůstat zavřená na hradě."

*Victoria*

To by si se divil, ale asi bych neměla odporovat.
,,To si mi přišel jen říct, že si se nenudil, když jsi spal?" To bylo asi kousavé, ale navštěvoval mi myšlenky a to není jen tak.
,,Pojď za mnou."
,,Teď. Teď mám vstát z postele? Kolik vlastně je?"
,,To si ten pohled necháš ujít?"
Sice se mi nikam nechtělo, ale tohle ve mě trochu probudilo zvědavost.
,,Pohled na co?"
,,To by si musela vstát." Usmál se a otočil se ke dveřím. Dobře, dobře, už vstávám. Tady zřejmě neznají pyžama, ale jen košile a jednu z nich mám právě na sobě, přes ní jsem si hodila něco jako bundu a doufala, že venku nebude větší zima než vevnitř, protože jsem se vykašlala na boty, Andy je taky neměl a jeho oblečení se tomu mému dost podobalo, až na kalhoty, ve kterých měl zastrčenou košili.

,,Kam to vlastně jdeme?" Zeptala jsem se při cestě hradem.
,,Ven," malinko se usmál a zvedl jedno obočí, což zvýraznilo jeho lícní kosti ,,budeme se plížit. Máme tak trochu domácí vězení až do rána."
,,Myslela jsem, že jsi větší pedant na pravidla."
,,Tohle je zákaz, ne pravidlo."
Celkem mě to překvapilo, ale měl pravdu a hlavně oba dva mají celkem problém s dodržováním "nesmíš".
,,Jak se odtud nenápadně dostaneme?"
,,Kuchyní. To je nejrychlejší cesta tam i zpět."
,,To to tam nikdo nehlídá?"
,,Jen příjezdovou cestu pro zásoby, ale my jdeme za hrad. Je tam únikový tunel pod hradbami Irisu, vede tam, kam se nepodíváme, až vyrazíme."
,,Jak dlouho budeme pryč?"
,,Do hodiny budeš zase v posteli."
,,Tak vzhůru za dobrodružstvím"
Nebylo těžké tiše proběhnout po prašné cestě, pak skrze královskou zahradu, která vypadala vcelku děsivé pod přikrývkou tmy. Pak Andy zvedl poklop skrytý pod trávou a rukou mě pobídl ke skoku do "králičí díry".

Cesta tmavým tunelem, osvětlovaná jen Andyho loučí, kterou si půjčil ze stěny, byla nudná a i když by tu měla být zima, bylo tu teplo. Dokonce spíš vedro. Prý je to díky termálním pramenům. Je pravda, že jsme občas potkali vodu, vytékající v malém proudu ze skály, ze které se nepatrně kouřilo.

,,Jsme tady." Prohlásil Andy, když jsem za ním vylezla z tunelu, který měl vývod za stromem u břehu řeky.
Když jsem se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla se kolem po krajině pod noční oblohou, nemohla jsem si nevšimnout té přírodní krásy, ale hlavně řeky, lépe řečeno těch ryb v ní. Svítily. Normální popisování by probíhalo asi takhle: ,,Krásná příroda, Měsíc svítil na hladinu řeky, atd..." to samozřejmě ano, ale jas těch lamparyb svit Měsíce úplně přehlušil.
Tohle jsem musela prozkoumat zblízka, takže jsem doběhla až ka kraji řeky a na kolenou pozorovala pod hladinou plující ryby.
,,Jak...?" Moje otázka, které se ihned chytil Andy a.k.a. bosá encyklopedie a  sedl si vedle mě ke kraji řeky.
,,Chceš slyšet jejich příběh?"
,,Prosím."
,,Byly to obyčejné ryby, které rybáři téměř vyhubili, kvůli jejich chutnosti a kráse. To se ale nelíbilo Měsíci, nechtěl dopustit, aby je obyvatelé zlikvidovali a tak jim přidal takovou specifickou vlastnost. Dal jim kus svého světla, což způsobilo i jejich smrtelnou jedovatost. Stačí se říznout  o jejich šupinu a člověk umírá několik hodin v bolestné agónii."
,,Ty si myslíš, že je to pravda?"
,,Mezi lidmi by to byla jen pohádka a racionální vysvětlení by byla fluorescence z řas, ale tady nikdy nevíš."
Chtěla jsem se dál koukat na ty smrtonosně krásné ryby, ale měsíc se blížil k západu a nás čekala dlouhá cesta, bohužel si toho všiml i Andy a my se museli vrátit zpět do hradu.