Fuel for Dark Soul

Odklad odchodu číslo 2

,,Probuď se, nemáme tolik času na vyspávání." Slyšela jsem nad sebou hlas, který mě vytáhl z bezesného spaní. Byl to Andy. Jeho pleť byla vždy trochu bledá, ale teď je ještě víc a od koutků očí se mu trošku barví kruhy pod očima. Asi se moc nevyspal. Nebo je unavený z té noci. Doufám, že všechno proběhlo mírumilovně (i když tu mluvíme o zlém dětském démonovi duše). Nikdy jsem nic takového nadělala, no teda, nepamatuju si to, protože to bylo moje jiné ja, můj jiný život. Jak je možné že si to to uvnitř me pamatuje? Ja mám ty vzpomínky, ale nemám je prožité. Jako bych jen věděla co mám dělat už odjakživa. Každopádně, on se netváří moc nadšeně do dělání čehokoliv, ale musíme (podle něj) jít dál. Jenže to nemůžeme. Nemůžu se jen tak zdejchnout a nechat je všechny umřít. ,,Nikam se nejde. Nemůžeme!"
,,Co to plácáš? Věděl jsem, že ti to vymítání nemám dovolit. Co ti..."
,,Mně nic není, ale tahle vesnice ztratí všechny svoje obyvatele. Všichni budou mrtví. Něco je zabije jakmile odejdu."
,,A na to si přišla jako jak? Jen se ti něco zdálo. Tak vstavej. Všechno je sbalený i tvoje věci, až na to co máš připraveny na odjezd. A..."
,,Ne! Nikam nemůžeme. Nech mě to vysvětlit."
,,Dobře, tak dělej." Otráveně si odfrkl a sedl si na křesílko, které pod jehou muší váhou trochu zavrzalo a poslouchal moje převypravování storky o malé brečící dívce.

,,Zajímavý...." Pronesl se zamýšleným povzdechnutím, přimhouřil oči a podíval se někam si do rohu místnost. Pak se zvedl z křesílka došel zpátky ke mně k posteli, zvedl mě z ní, koukal se mi do očí a řekl:,,Teď mě k tomu zavedeš. Jdeme to zabít."
Překvapeně a vyděšeně jsem udělala krok do zadu, protože jsem nemohla pochopit jeho krvelačný myšlenkový pochod. ,,Co že?! Vždyť je to jen dítě!"
,,Nesnáším děti, ale kéž by to bylo jen dítě."